Martin Černík
Snowfilm fest
Jsi průkopník snowboardingu v Česku, jak ses k tomu tehdy dostal? Tehdy to byla dost rarita.
Tenkrát za komunismu jsme všichni dělali takové klasické sporty – fotbal, hokej, z individuálních judo. Když mi bylo nějakých 12, 13, bydleli jsme na sídlišti, začal jsem jezdit na skateboardu. Na lyžařském výcviku na gymnáziu jsem viděl snowboarďáky. Prkno jsem si koupil od kamarádů skateboardistů a postupně jsem se začal snowboardingu věnovat a hrozně mě to chytlo. Takže poprvé jsem stál na prkně ve 14 letech.
Kdyby dnes někdo stál poprvé na snowboardu ve 14, tak se asi těžko dostane do špičky...
Určitě, ten sport prošel ohromným vývojem, jak po stránce vybavení, přes podmínky v resortech po tréninkové metody. V resortech, kde nás nepouštěli na vleky, jsou dnes snow parky. Děti místo toho, aby snowboarding dělali jen o víkendech v zimě, celoročně skáčou na trampolínách, trénují na kartáčích, skáčou do speciálních molitanových jam. V Japonsku nedávno otevřeli resort, který je celý na gumových matracích, kde se jim nemůže nic stát. Takže děti dnes začínají s triky, s nimiž my jsme končili. Ty podmínky jsou úplně jinde a vrchol musí mít člověk tak v 18 letech.
Kdy začal být snowboarding v Česku chtěný? Cítil jsi nějaký zlomový moment?
Já myslím, že ten proces byl hodně postupný. Přede mnou byla starší generace, která jezdila jen v lese, to byli úplní pankáči. My jsme se postupně do některých resortů dostávali, nakonec do všech, začali závody a k tomu všeobecnému sportovnímu povědomí pomohla hodně olympiáda (pozn. red.: poprvé se snowboarding na ZOH objevil v roce 1998 v Naganu), díky které celý svět pochopil, že to není módní výstřelek, ale seriozní sport.
Jak jsi na tom vlastně jako lyžař?
Na lyžích jsem stal naposledy na tom výcviku na gymplu. Od té doby vůbec a ani nemám chuť. Mě se totiž nechce do těch přeskáčů a přijde mi, že je potřeba strašně moc vybavení - hůlky, dvě lyže, přeskáče...už jsem si zvykl na to prkno. Spousta kamarádů jezdí a baví je to, což respektuji, ale myslím, že nemusí každý dělat všechno.
A kterým aktivitám se v současnosti věnuješ, když jsi ukončil závodní kariéru?
Teď byla první sezóna po 20 letech, kdy jsem nezávodil. Začal jsem trénovat snowboardovou freestyle reprezentaci a zvláště se věnuji Šárce Pančochové jako trenér a manažer. Kromě toho organizuji český snowboardový pohár, abychom dělali něco pro děti, a k tomu Snow Jam. A když mám volno, tak jedu surfovat.
Se snowboardem jsi objel celý svět, několikrát jsi byl na Novém Zélandu, Aljašce i třeba v Jižní Americe. Která místa bys hodnotil jako nejlepší?
Na Aljašce je určitě nejlepší ježdění, když vyjde počasí. Říkám to pokaždé a opravdu to nejde s ničím srovnat. Ale jak jsem měl možnost cestovat, tak mě to nejvíc baví doma.
Co ty a olympiáda? V roce 2006 v Turíně jsi se jako první český freestyle snowboardista zúčastnila OH.
Já jsem se zkoušel dostat už na tu první olympiádu, kvůli neshodám se svazem lyžování to nevyšlo. To mě motivovalo jezdit freeride a skákat big air. Zkusil jsem tak téměř všechny velké závody, které se na světě pořádají, tak jsem si chtěl odškrtnout i tu olympiádu. Těch šancí tam jet za život není tolik. Navíc se podmínky změnili a svaz lyžařů měl zájem, abych to absolvoval a podpořili mě.
A co se týče disciplín, která ti je nejblíž? U-rampa, v níž jsi byl na olympiádě?
Na rampě mě hrozně baví, že na krátkém úseku člověk dá šest pořádných skoků, dopady člověk ani necítí a zrychluje. Je to perfektní práce s kinetickou energií, takový tobogan. Ve volném terénu si užívám to spojení s přírodou a čistotu prožitku, spíš než techniku jízdy. Dost těžko se to porovnává. Jsem rád, že mi snowboarding umožnil poznat všechny ty aspekty, ať už to byl big air, slope style, rampa nebo freeride, nikdy mě to nenudilo, nikdy to nebylo zdlouhavé opakování a ty zkušenosti se prolínaly.
Jak vznikl nápad dát dohromady film Snow way?
Já jsem tu myšlenku měl už dlouho, protože doma se mi hromadily nahrávky, které vznikly v průběhu mé snowboardové kariéry. Říkal jsem si, že by bylo jednou hezký to nějak uchopit a ukázat, jak to bylo. Spousta lidí mě vnímá, že jsem byl na olympiádě a jezdil na Aljašce, ale už neví, že jsme začínali v Říčkách v křoví. Chtěl jsem ukázat tu cestu, že když si jdeš za svým snem, tak se to může povést. Jsem rád, že jsem potkal fajn lidi z LIP Production nebo Honza Daczicky z Avionu, kteří mi udělali postprodukci a podařilo se to celé dát dohromady za relativně málo peněz. Byl to takový můj velký a hodně osobní projekt.
Snow way rekapituluje posledních dvacet let tvého života, o čem bude Snow way 2 za dalších 20 let?
To nevím, kdyby ses mě zeptal před dvaceti lety, tak bych taky netušil. Teď mám už ty priority trochu jiné, kromě toho, že se věnuji těm mladým jezdcům, tak moje osobní ambice je, abych dobře vychoval dceru, kterou mám, druhé dítě je na cestě. Takže se věnovat rodině, což mě hodně baví. Cestování a extrémních momentů jsem si užil až až a je dobré poznat různé aspekty života než opakovat stále to samé dokola.
Kolik je dceři? Už byla dcera na snowboardu?
Teď jí byly tři a už v zimě zkoušela a krásně jí to šlo. Už jsem jí svezl i na surfu. A mě to hrozně baví dělat s ní spoustu každodenních činností, které mi dříve přišly nudné a s dítětem si je hodně užívám.
Jaké bylo přijetí toho filmu?
Na podzim byla tour mejdanů po Čechách, kde jsme film promítali a bylo to fantastické. Diváci to přijali hodně pozitivně. Ačkoli Češi jsou, myslím, obecně hodně skeptičtí a kritičtí, žádný vyloženě negativní názor se neobjevil, což mě hodně potěšilo. V Praze se nám povedlo vyprodat kino Lucerna pro 450 lidí, což mi udělalo radost.
V současnosti se docela hodně věnuješ surfingu, to máš čistě jako koníčka?
V současnosti to je moje největší hobby, kterému se rád věnuji. Samozřejmě moje úroveň je čistě amatérská, protože profíci surfaři jezdí odmalička. Ale mě stačí ten pocit být v té vodě a houpat se ve vlnách a už se těším až si zasurfuju s dcerou.
Jak moc je výhoda, že jsi výborný snowboardista, pro začátky na surfu?
Na pohled je to podobnější než ve skutečnosti. Ale samozřejmě to, že umíš dobře koordinovat své tělo, je výhoda. Myslím, že každého, kdo má rád takovéto přírodní sporty a zkusí to, to musí bavit.
Tuším, že jsi před pár lety i vyhrál Mistrovství Československa, které se koná ve Francii...
Jednou se mi to podařilo z těch šesti ročníků, které se konaly. Pár krát jsem byl druhý, pár krát třetí. Ale je to takový sranda závod, který pořádáme s kamarády. Je to hodně vtipné, když mi suchozemci se tam sejdeme na pláži. Je to, jak kdyby si uspořádali hokejový turnaj v Africe. Ale o to je to lepší - všichni vědí, že budeme vždy amatéři a berou to hodně kamarádsky. Podobně, jak když byly první závody ve snowboardingu.
