Tato sezóna měla být pro mě a kámoše Johnyho, jedním velkým začátkem nové kapitoly a to freeridingu. Minulý rok jsem si na konci sezóny konečně koupil lyže a pak celý rok hltal fotky a videa na internetu, neskutečně natěšený až dodělám zkoušky a sezóna bude moct začít. Domluvená akce ve Sportgasteinu mi padla a my jsme nakonec měli štěstí, že jsme se mohli přidat k partičce našich kamarádů a jet s nimi do Verbier/Nendaz.

Verbier, jediné, co jsem asi týden předtím než jsem se zde vydal, věděl, že je to bašta freeridingu. Průvodců jsem moc nevyštrachal a něco málo mi tady na fóru aspoň poradil Jirka Zelinka. Za to mu dík. Co jsme viděli mapku střediska, bylo obrovské, tak jsme se těšili jaká to bude bomba a že se tady bude dát jezdit hrozně moc věcí. Celou akci jsme si však trochu představovali jako hurvínek válku.

S příjezdem v sobotu do střediska kydá a kydá, takže se těšíme další den na pořádnej prašan. Další den je sice spousta sněhu, ale nejde vidět ani na krok a tak vůbec netušíme, co jezdit. Navíc je hodně teplo a je sníh dost těžkej a tak s tím i dost bojujeme a na konci dne, kde jsme si ze střediska neodnesli skoro nic, jsme totálně mrtví.

Další dny se už počasí umoudřuje a dva dny, kde bylo fakt pěkně, jsme měli šanci jezdit i slušné věci a to v úterý a čtvrtek, kde obě cesty popíšu v dalších odstavcích. Co se týče všeobecně střediska je třeba ho hodně znát, nebo strávíte více času na lanovkách jak na lyžích (na kyvadlovkách). Pak je tady snad víc freeriderů než lyžařů a když to nejsou "praví" freerideři, tak se o to aspoň pokouší a lidí je víc mimo sjezdovky než na nich. Takže jak mi radil Jirka ve Verbieru, ale i bohužel Nendazu další den všechno hned poježděné, najít čistou stopu těžko. Terénů je tady sice stovky všude kolem, ale je potřeba si vyšlápnout a taky to tady dost znát a vyznat se v lavinovém terénu, což jsme nechtěli nijak extra pokoušet. Dva dny jsme si však užili náramně a tím se dostávám k úterku a čtvrtku.

Úterý, první hezký den a proto jsme si to hned vyrazili na nejvyšší vrchol Mt. Fort, kde je vyhlídka a taky dlouhá vyznačená freeridová cesta. Freeridové cesty na plánku střediska vypadají sice hezky, ale spíš jsou to zmuldovatěné svahy, kam berou rodiny své děti, aby okusili adrenalin mimo sjezdovku. Určitě mají smysl, ale hned po tom co nakydá. Na vrcholu Mt. Fortu se dá jet i její jižní stěna tvz. Back side of Mt. Fort, kde už se vydává jen pár lidí a na vlastní nebezpečí. První dost váháme, ale nakonec jakési balls máme a přidáváme s k fajn partičce 4 Norů. Sjezd až do Siviez na sedačku trvá snad 2 hodiny a Mt. Fort se dá sjet několika různými způsoby. My jsme věřili Norům a prostě jeli za něma. Celý sjezd je rozdělený několika traverzy v údolíčkách (pro přesun do další části hory), které zaberou asi nejvíc času. Každopádně je moc pěkný a stojí za to. Po cestě jsme víceméně potkávali skupiny s guidama, kteří jeli třeba jinou cestou a pak se s námi setkali u nějakého údolí. S odstupem času si říkám, že jsme byli pěkní ocasi, protože jsme si nedávali ani pořádné rozestupy a zatěžovali kopec třeba i v 6. Takže jestli se to s námi někde mělo urvat, bylo by to tam. Všechno před námi bylo ale už projeté, tak jsem si říkal, že to snad bude v pohodě. Nakonec byl celý pojezd skvělý a už ten den by mi stačil, abych se domů vracel nadšený.

Ve středu jsme brali klasické lyže (bylo zase hnusně) a taky si trochu zakárvovali.

Čtvrtek, druhý krásný den a tak jsme letěli hned na první ranní lanovku a že si dáme Mt. Fort. Kabina nahoru bohužel byla zavřená pro technické potíže. Zůstali jsme v mezi stanici Col des Gentienes nevědě, co dělat asi s další skupinou 50 nadšenců spolu s různýma guidama. Dáváme jednu jízdu ke kratičké pomě s názvem Gentianes. Když cestou k ní jsme potkali snowboardistu se kterým jsme se zdravili. Dáváme se s ním do řeči, je v podstatě místňák, který tu pracuje každou zimu. Říká nám cosi o skvělém žlebu kam bude šlapat. Tak se ho ptáme, jeslti se můžeme přidat a  šlapeme s ním. Cesta nám zabírá asi 2 hoďky bez pásů. První je to cesta prošlapaným žlebem, kterou nám už prošlapala skupinka s guidem. Jakmile se dostáváme nahoru, máme pod sebou nádherný výhled. Ovšem pokračujeme dál traverzujeme a dostáváme se pod pořádně prudký svah, kde se postupně střídáme v prošlapávání až se dostaneme do sedla. Sedlo je kousek od vrcholem Mont-Gelé a jižní žleb, který se chystáme sjet se nazývá Colouir de la pointe Courbe, podle Chrise jeden z nejhezčích ve Verbieru. Na vrcholu odpočíváme, popíjíme čaj a diskutujeme s Chrisem o tom, kde všude byl, proč je prašan jiný v BC a u nás. Cesta dolů už je pohádka, asi nejlepší jízda, co jsem zažil. Velmi dlouhý kuloár, který má za začátku kolem 40 stupňů a hodně šutrů a ke konci se rozšiřuje a omožňuje dělat dostatečně velké široké oblouky. Další jízdy pak už dáváme sami, unavení a plní zážitků.

Na pátek se domlouváme s Chrisem, ale dělá se zase škaredě, takže balíme kufry a jedeme domů. Abych Verbier a v podstatě celé 4 Vallées shrnul. Jedná se o opravdu velké středisko, které má velké množství žlebů a pěkných míst. Není to však žádné místo pro amatéry a začátečníky jako jsme byli my dva, kteří snad jen ,prozatím, do lavinové terénu nevidí. Teď bych se už snažil hned ze začátku oslovit nějakého místňáka, poptat se a nebo se k němu hned přifařit a prostě mu věřit, když počasí dá. Je zde však hrozné množství lidí, takže záruka čistých lajn není i na nepřístupných místech.