Je půlka dubna, čtvrtek brzy ráno a vyrážíme pravděpodobně na poslední skialp tohoto roku. V republice už sněhu moc nezbylo, vypadá to spíše na pěkné jaro. Ale nahoře bude sněhu dost. Na dolní stanici lanovky na Enzingerboden už to vypadá zimněji. Na Rudolfshütte, kam nás vyvezla kabinka, jsou sněhu hromady! Ještě odpoledne si na pásech vyšlápneme asi hodinku do sedla Kalser Tauern. Na sjezd vybíráme jeden z mírnějších žlabů vlevo od sedla. Na rozježdění slušný a mažeme na večeři. Kdo nezažil polopenze na Rudolfshütte neuvěří. Řeknu jen, že je to snad ještě lepší než samotné lyžování.

  Pátek ráno a kydá. Oteplilo se, zatáhlo a padá mokrý sníh. Dnes nás žádné extra poježdění nečeká. Tak snad to jídlo? I tak vyrážíme a kousek pod chatou si dáváme dlouhatánský kuloár. Sníh sice trochu těžký na zatáčení, ale jinak moc pěkný. Pro cestu zpět volíme okruh kolem vodní nádrže Tauernmoos. Takže pásy nalepit a vzhůru do kopce. Odpoledne bude sauna a bazén. To je dobrá motivace šlápnout do pedálů.

  V sobotu mě budí sluneční paprsky prosvítající skrz závěsy. Když je odhrnu úplně, nevěřím svým očím. Nejen azuro, ale dvacet čísel prašanu k tomu. Takže vrcholový den, Sonnblick čeká! A taky tisíc výškových metrů stoupání po ledovci. Na vrchol dnes míří hodně lidí a proto se držíme v popředí. Chceme si do té sněhové peřiny vytvořit svůj vlastní podpis, než bude úplně rozrytá. Tenhle výstup už znám snad zpaměti, takže přesně vím, kde co očekávat. Po celou dobu je stoupání mírné až na několik kratších zlomů. Problém je klasicky těsně pod křížem. Vrcholová pyramida je vyfoukaná do tvrda a tak máme co dělat, abychom to na hranách udrželi. V depu pod vrcholem sundáváme lyže a s cepíny v rukou opatrně zdoláváme posledních pár desítek metrů. Sluníčko peče a tak si nějaký čas vychutnáváme nádherný rozhled všude okolo.

  Teď přichází ta sladká odměna! Jeden tisíc výškových metrů v prašanu. Sjíždíme po pravé, prudší, straně ledovce a každý si kroužíme svou vlastní linku. Najednou to nejde ani náhodou, stehna jsou v jednom ohni. Takže s krátkými přestávkami na focení si užíváme tu nekonečnou jízdu až dolů k jezeru Weißsee. Po návratu na chatu máme všichni na obličeji vypálenou krásnou polskou vlajku, někteří zase brýle jak sova spálená. Marná je snaha srovnat to odpoledním poleháváním na sluníčku.

  Neděle je od slova nic nedělat. Sice by to ještě šlo, ale už je pod mrakem a nechceme si zkazit dojem, který v nás zanechaly předchozí dny. Takže sjíždíme po sjezdovce dolů na parkoviště a hurá domů. Dva týdny na to už lezeme na Hohe Wandu ve třiceti stupních jenom v trenkách. To byl povedený duben!

Ale teď začíná zima! Tak ať je hodně dlouhá a úspěšná jako ta předešlá.