Jedu do lyžovat Tater! Co?! Tam je ještě sníh?

Tohle byla snad reakce každého, když došla řeč na to, co budu v Tatrách dělat. Myšlenka o lyžování v červnu u nás už je sama o sobě dost absurdní a co teprve po téhle prachbídné zimě. Asi v půlce května mi píše kamarád Radim, má aktuální info od Viktora Beránka z Rysů, že padalo a foukalo. Pár dnů intezivního vítru a sněžení v okolí Rysů vytvořilo lepší podmínky než za celou zimu. Snad třetí loučení se zimou? No proč ne! O to větší motivace drtit, zandat zkoušky a vyrazit.

5. června končím se školou a okamžitě volám přímo Viktorovi o info, jak to nahoře vypadá. V úterý prej zase sypalo! Takže, yes, kontaktuju kámošku Elu a jede se! Vyrážíme nakonec až v neděli ráno, jelikož přes víkend bylo na chatě narváno. Příjezd k Popradskému kolem jedenácté a jdeme si hrát na nosiče s extra plnou polní směrem Rysy ve fakt šíleném vedru. Pár měsíců nic nedělání a zkouškového na sebe dlouho nenechává čekat. Tak trochu podcenění váhy batohů s lyžemi a navíc i foťákem, stativem, další výbavou nebo vodou se fakt neskutečně pronesou. Nakonec se defacto na chatu doplazíme, kdy se část od žabích ples dá dokonce i šlapat na pásech, ale pod řetěžy zase přebalujeme. Po příchodu na chatu se vybalujeme a stíháme už jen totálně vyždímaní vyběhnout se stativem, foťákem a poctivě vytáhnutým pivkem na západ kousek pod Rysy. Relaxujeme, vychutnáváme hory, čistý západ a těšíme se na další den.

Další den původně plánujeme vstávat kolem 5 ráno a hned šlapat na Váhu, odkud se dá údajně jet až dolů ke Zmrzlému plesu. Budík sice zvoní a někteří nadšenci vstávají už kolem čtvrté, ale jsme ze včerejška ještě furt tak unavení, že na to kašleme a raději se prospíme. Následuje v klidu snídaně, procházka pod Ostrou do sedlíčka, kde dáváme další pivko a jen se kocháme zbytkami bílých fleků. Tahneme s sebou i lyže, ale kolem dvanácté je to fakt už totální břečka. Zbytek dne probíhá stylem opalovačky, odpočinku a konzultaci a lamentování kam se ráno vydáme. Na večer balíme saky paky, čiže fotovýbavičku ale i lyže a pádíme směrem Rysy. Vychutnáváme, fotíme další západ přímo z Rysů. Čekáme pak ještě na hvězdy, fotíme noční oblohu, i když je bohužel měsíc skoro v úplňku a pak frk dolů z Váhy s čelovkama na lyžích, no všechno je jednou poprvé.

Úterek den odjezdu hecujeme a už v pět ráno šlapeme na Váhu. Ela chudák obětní beránek dostává do ruky foťák a z Váhy cvaká cestu dolů směrem ke zmrzlému plesu. Sníh je i sice tak dost měkký kvůli teplu, ale všechno v klidu drží. Zkrátka přijemná letní firnovačka! Následuje úmorný výšlap nahoru. Pak se ještě rozhoduju si šlápnout s lyžema na batohu cestou na Vysokou do stěny Ťažkého štítu. Už samotnou cestu nedávám, kde se mi nějak nedaří najít na kamenných plotýnkách dobré chyty a špatně se mi pohybuje s lyžema na zádech. Nakonec si to šlapu přímo stěnou (sněhem) nahoru v nízkých trekovkách bez impregnace (opravdu skvělý zážitek), alespoň to pak bude zasloužené! Ela je na místě a já po řádném odpočinku volím lajnu tak, abych se dostal pěkně nad část tří skalních prahů a udělal oblouk a krásně tak dva ohodil sněhem pro fotku. Místo dvou obloučků a ostřiků sněhem, to hned při prvním přepálím a podjíždí mi lyže. Nedaří se mi hned zastavit a pokračuju na skálu, kdy po ní kloužu po prdeli. První myšlenky, co mě nepadají, když se dolinkou krásně šíří drhnutí lyžema o skálu, že jsou asi lyže v háji. Poté co se mi nedaří ani na druhém zastavit a jdu údajně přes hlavu (pád si nijak extra nepamatuju, ale Ela ho viděla krásně z protějšího kopce z první ruky), říkám si, že už je to celkem průser. Naštěstí zachovávám duchapřítomnost a daří se mi zabrzdit lyžemi (které naštěstí nevyply) před největším asi tak dvanácti metrovým prahem. Chvíli ležím moc nechápu, co se děje. Hlava se motá, ale nakonec vstávám a zjišťuju, že mi snad ani nic není. Sám přijíždím dolů ke chatě, kde na mě čeká asi dvanáct polekaných pozorovatelů, které polekal škrachot po skalách a někteří, co byli zrovna venku. Sdělují mi, že už chtěli volat vrtulník, no naštěstí nebylo třeba. :) Z pádu jsem vyváznul celý a jen někde ztratil hůlku, kterou si hory nechaly. Následuje hubování od Viktora, Ely a všech okolo.  Následujíc balíme a pádíme dolů, no spíš se vlečeme, ty bágly jsou zase šíleně těžké. Půl dne se mi však asi ještě celý pád promítá v hlavě.

Tuším, že tohle bylo už fakt poslední loučení se sněhem této sezóny. Pár dnů po pádu jsem si říkal, že mám dost a na lyže několik měsíců ani nepomyslím. Teď s odstupem necelých tří týdnů pomalu začínám vyhlížet zimu, už asi jen půl roku..Tak, zatial a pro změnu užívejte zase léto!