Probouzíme se do dalšího dne, vítr utichá a obloha je čistá. Do batůžku balíme fruko a tatranku :D. Vytipovali jsme si vrchol na který bychom se chtěli dostat a vydáváme se na cestu. Vítr odnesl všechen sníh do kotlů a závětří a na zemi zbývá jen led, který postupem dne na některých níže položených místech měkne. Cesta je místy krkolomná a v jejím průběhu narážíme na spoustu velikých zvířecích stop, nedaleko nás se prohnal mezi kopci vrtulník. Kolem 15, ještě kus před vrcholem, to otáčíme a jedem zpět k naší salaši, kam dojíždíme se západem sluníčka kolem 17, kdy začíná zase hodně foukat. Zalézáme do spacáku a začíná večerní šichta. Když asi kolem 21:00 roztápím poslední litr vody, můj mozek se potajmu vydává na výlet do jiné dimenze. Kolem půlnoci jsem se z ní probral do reality a zjistil, že v rendlíku bublá poslední decka vody, a bomba je skoro prázdná.

Na další ráno je v plánu, že to tentokráte dotáhneme až nahoru. Asi 30 sekund po probuzení je však moje míra dojebanosti natolik velká, že navrhuju zevl den a přesun výstupu na den následující.. Márova reakce je rychlá a pozitivní, překulil se na bok a odešel do říše snů. Přetahuju si postel na sluníčko někam dál od hotelu sranec, který začal vlivem tepla vyzařovat charakteristické aroma. Z desky a kamene vyrábím posuvné stínítko a vleže zírám na okolní kopce a přírodu. Kolem poledne mě z transu vyrušuje  Mára, který právě vstal. Z posledního plynu roztápíme nějaký sníh, no a já ,neschopen celodenního zevlu, se vydávám kolem 15:00 na průzkum jiné výstupové cesty. Kolem 17 otáčím, překvapený, že jsem se dostal tak daleko a taky z toho, že poblíž mě přeletěl zase vrtulník. Sjezd je i přes ledovou krustu pěkný a při západu slunce. Večer dáváme studenou večeři a jdeme na kutě, vítr po západu slunce opět začíná silně foukat.

Ráno kolem 7 zahajujeme nově objevenou variantou úspěšný výstup na „náš“ kopec. Poslední cca 2 km jsou bez maček velice napínavé, i když už než jsme jeli tak jsme tušili, že bychom si je měli pořídit. Riskneme to, máme štěstí a vychutnáváme si výhledy na celé pohoří Prokljiete, kde se v dáli opět mihnul vrtulník. Dolů to zpočátku s velikým respektem brousíme po ledu jak šutr, ale níže už by se to dalo nazvat i pěkný sjezd po měkčí krustě :). Na salaš dorážíme ještě před západem slunce, protože potřebujeme vyřešit vodu. Vydávám se ji hledat do tajících koryt na úpatí jižních svahů, zatímco Mára sbírá dřevo na oheň. Oba jsme úspěšní a zanedlouho vaříme na ohni v malých turistických rendlících mírně jedovatou večeři. Nerezový plech holt asi není vhodný na oheň a jídlo z něho je nasáklé divným zápachem, ze kterého se vám zkroutí všechny svaly obličeje, my ale nemáme moc na výběr.    

Další ráno balení, slunce opět svítí a kolem 10 dopoledne naměříme na slunci kolem 27°C.  Nahazujeme na záda obří bágly a „frčíme“ směr vesnice, hranice, auto. Asi 5 kilometrů před vesnicí, na hranici lesa a pastvin, vidíme v našich týden starých stopách siluety 2 postav, traverzují si to strmým svahem v tom teple po té klouzavé břečce, a my se přesně tomuto úseku vyhýbáme kvůli lavinám, před týdnem tady byla tvrdá krusta . Vydedukoval jsem 3 varianty o koho by mohlo jít. Češi, Slováci nebo Poláci, nikdo jiný dle mého názoru nemůže být tak bláznivý a hledat něco zrovna tady a v tuto dobu. Jedeme blíže směrem pod ten svah, shora ti dva cosi křičí, je to albánsky. Jedeme směrem k nim. Když dojíždíme pod kopec, 2 postavy se valí  po spádnici směrem k nám, teprve teď poznáváme, že nejsou na lyžích ale pěšky. Je to Sebastian s otcem, oba v gumákách a teplákách, boří se po pás a v ruce táhnou obří sekeru. Z toho co vše gestikulovali a říkali rozumíme jen 3 slovům: JU (YOU),PROBLEM,POLIS (POLICIE), pak gesta spánku, zimy a helikoptéry. Chvilku se zkoušíme nějak dorozumět, vcelku chápeme, že nám chtějí naznačit že nás hledají, ale netušíme proč to dělají. Pak společně vyrážíme vcelku napjati do vesnice, kde musíme s našimi zachránci do místní hospody (bledě modrý domeček). Sebastian cestou neustále střílí petardy, s projevem velké radosti a uspokojení po každé ráně. V kneipě je velice sympatická hospodská-taková indiánská babička, později na základě důmyslné komunikace, zjišťujeme že je to Sebastianova matka. Na stole máme všechno možné pití a právě nám je naložen dost aromatický sýr, který jsem tu povinně musel zkusit už v létě, v tento moment je mi jasné, že se opijeme, jelikož sýr se sníst musí a bez zapíjení ho nejde spolknout, Mára se opíjí pepsi a já pivem. Sedíme tu už asi 2 hodinky a snažíme se s tužkou a kusem papíru komunikovat skrze obrázky, s časem a pivem mi to jde stále lépe, v hospodě samozřejmě nejsme sami a náš foťák brzo koluje mezi stoly, takže nemůžeme ani moc fotit. Sebastian si zkouší venku naše lyže, ale bez pásu na nich dolů nechce. Nicméně nám za ně nabízí odvoz náklaďákem na hranice a pořád nechce pochopit, že se nám ten obchod nezdá dobrý. Nakonec jsme se odhodlali, postavili se , rozloučili, odevzdali Sebastianovi všechny sladkosti co jsme měli a míříme směrem na hranice, je ale vidět, že čokolády stejně ty lyže nevyváží. Cestou dolů začíná jaro, tam kde před týdnem fičel vítr a byl sníh se pasou krávy a ovce. My však pociťujeme sílící napětí z toho, co se bude dít na hranicích, ale neděje se vůbec nic, krom dotazu zda jsme ti češi co tudy šli před týdnem a jestli tam byla zima. Trošku nechápeme proč nás tedy šli hledat, ale jsme rádi, že je vše ok a na nic se nesnažíme vyptávat. Další napínavá chvilka je když se blížíme k autu. Bude stát na špalcích nebo na kolech? Je celé a v pořádku, oddechli jsme si, vyrážíme do nejbližší vesnice Gusinje, nakupujem v sámošce a jedem zakempovat k vodě. Ráno řádná hygiena po týdenních provizoriích a jelikož má dle předpovědi začít pršet, vyrážíme směrem domů. Navíc poslední zpráva z Čech od kamaráda Marcela zněla: „Tož tu ve Zlíně je kalamita.“ A my si chceme ještě zakitovat, Martinky jsou tedy jasná volba. Cestu nám opět zpestřuje pár policejních zastávek, které z důvodu komunikační bariéry trvají od 5 do 50 vteřin. Večer jsme kolem 19  v Maďarském Kiskunhalasz a míříme si to rovnou do termálů, platíme v přepočtu něco kolem 40 Kč a do 21:00 se rochníme v teplých bazéncích. Potom degustujeme exscelentní večeři a  pokoušíme se nastartovat auto, po několika planých pokusech ho kolem půlnoci, s plnými břichy roztlačujeme. V 1 poprvé po večeři stavíme auto a já vybíhám akutně do polí, ve 2:30 podruhé, nadávaje na ty segedínské šarlatány. Od 3 do 4 musíme z důvodu udržení pozornosti hrát slovní fotbal a po čtvrté kempujem nedaleko Turčianských Teplic, nad vesničkou Čremošné opět v kufru. Druhý den už po deváté strašíme na Martinkách a nemůžeme uvěřit té kalamitě, všude břečka a borůvčí... Dáváme pásy nahoru, sjíždíme dolů, pod Strečnem oběd a jedeme domů a těšíme se po 14 dnech na paní postel.

Přestože jsme po celou dobu neměli příliš kvalitní sníh, na což jsme skrze Kaštánka byli upozorněni už předem-takže jsme nebyli překvapeni, se nám výlet moc líbil. Já jsem se bál že tam sníh nebude vůbec, ale nakonec ho bylo místy více než v Alpách takže spokojenost. Rozdíl mezi severním a jižním svahem tady byl mnohem větší než u nás. Okolnosti nás neustále nutily dost intenzivně přemýšlet a prát se s osudem a my jsme se tak naučili spoustě nových užitečných věcí, takže příště můžeme spekulovat zase nad novýma :D

Nakonec bychom chtěli poděkovat konkrétním lidem, kteří nám nějak v našem putování pomohli. Igorovi - za poskytnutí lyží na test. Na podobné akce mají perfektní hmotnost!!! Mojí přítelkyni Jarče - za vyřízení a okamžité poslaní green card mailem a neustálém infu o počasí. Kaštánkovi - za cenné info o pohybu a spaní v zimní přírodě z jeho vlastních bohatých zkušeností, vyhnuli jsme se tak mnoha chybám. Neznámé maďarské paní z pojišťovací agentury v městečku Baja - za možnost vytisknutí green card na zelený papír. Našim Albánským zachráncům třináctiletému Sebastiaovi a jeho Otci - za jejich nasazení při hledání. Rodičům za trpělivost.