Štrbské pleso a jeho freeride
Průvodce úzkými žleby na Solisku
Vloženo: 12.12.2009
O Štrbském Plesu jsem si vždycky myslel, že je dobré tak maximálně pro „bandu zbohatlíků“ a s freeridingem nemá vůbec nic společného, ale to jsem se hodně spetl. Ani dnes už nevím jak jsem se sem vlastně dostal, ale najednou jsem na spodní parkovišti s Robinem Kaletou, Sábou a početnou rakouskou výpravou, která sem přijela fotit s Robinem.
Převlékli jsme se do „pracovního“ a vyrazili na pěknou procházku od parkoviště ke spodní stanici 4 sedačkové lanovky na Solisko. Řeknu vám, vcelku pěkná rozcvička na ráno po solidní kalbičce den předtím. Je to minimálně dobrého půl kiláku ze spodního parkoviště k lanovce. Po nějaké době jsem se tedy dostali ke kase a zjistili, že to s tím levným resortem nebude až zas tak jak nám říkali někteří trošku bohatější kamarádi. Naštěstí to bylo v sezoně, kdy jsem měl koupenou slovenskou raritu – skipas na 5 velkých středisek, které jsme mohli navštívit v 15ti libovolných dnech. Škoda tato rarita se prodávala jen 1 rok a pak skončila. Velká smůla že to skončilo, byla to zlatá sezona, kdy jste mohli na 1 skipas navštívit skoro všechny freeridové resorty kromě Vrátné na tento super skipas a k tomu vycházel den na 300 kaček…
Po zdolání všech nutných překážek a vystání fronty na lanovku jsme byli konečně na cestě nahoru. Lanovka jede na slovenské poměry vcelku rychle, dobře to s ní v jedné části houpe. Což některým z nás nedělalo uplně dobře. Po výstupu jsme si ještě v klídku zašli na čaj a nějaké sušenky. Prostě kdo zná Kaletovic rodinu, tak ví o čem je řeč, prostě kam spěchat, když pere slunko a všude bylo vcelku dost prašanu… Pak se najednou objevil v bufíku i fotograf Vítek Ludvík a to tak jsem věděl, proč ty sušenky.
Po opuštění bufíku jsem myslel, že se vydáme na lyžích hned do těch kuloárků, které jsem viděl z lanovky, ale opak byl pravdou a všichni si začali nasazovat lyže na bágly s odcházeli směrem nahoru k vrcholu Predné Solisko. Po ujdení cca 200 metrů mě Robin řekl, abych si vytáhl foťák, že si ještě kousek šlápnou a pak už pojedou.
Rob i rakouští chlapíci si ještě kousek šlápli, pak se tam zřejmě mezi sebou pohecovali a pustili to dolů. Něco jsme nacvakali a pak se pustili za nima. Po chvíli jsem zjistil, že ty kuloárky zas tak úplně jednoduché nebudou a že by se mi nemuselo vyplatit jet stopu za Robinem. Ona totiž né vždycky končí uplně super dojezdem a šlapat se mi už zase nechtělo. Tak jsem si našel pěkný sjezd a frčel dolů. Dole jsem zjistil, že celý hřbet Soliska vlastně tvoří různě široké a úzké koloárky s různými sklony a různou členitostí. Některé jsou úplně rovné, některé se zatáčejí a klikatí se mezi skálami. Prostě každý si je tady schopen najít svoji obtížnost.
Při dalším sjezdu jsme se se Sabinou a kámošem od Vítka oddělili od zbytku skupiny, protože se nám nechtělo stále šlapat nahoru a jezdili jsme si svoje spoty. Největším problémem tady není ani tak sklon ani obtížnost terénu, ale lidi, kteří o freeridingu vůbec nic většinou neví a pustí se hlava nehlava po nějakých stopách, aniž by věděli do čeho jdou. A z tohoto vznikají situace, které jsou někdy dost komické, ale nemusí dopadnout uplně srandovně.
Si představte, vidím krásné místo na fotku, domlouvám se se Sábou, jak tam má najet a jak má zatočit, když tu slyším… Křup, Křup, Křup, jako kdyby padala zhora kuloárkem nějaká koule… A ona to nebyla koule, ale byl to nějaký polský snowborďák, který nezvládl základní zákonitost hrahy na prkně… Vidíme ho jak metá hlava orel, hlava orel, asi tak 20x a jen těsně nás minul a zastavil se až o závěj, kterou jsme chtěli fotit. Pokrčlili jsme rameny, zeptali se ho jestli je OK a on že jo, tak jsem jeli hledat něco dalšího… Vyjedeme z kuloárku na větší planinu, domluvíme se znova co a jak a než jsem stačil vytáhnout foťák, tak se tu objevil ten samý pšonek a projel nám v tom prachu co jsme si vybrali a ještě něco na nás povolával… To jsme už nevydrželi a pustili jsme se za ním a dále to zde radši nebudu rozpitvávat, ale už asi ví, proč mají lyžaři oproti snb výhodu... Mají totož tyčky…
Po mírné konfrontaci s polským spoluobčanem evropským jsme se vydali na skikrosový dojezd k lanovce. Ze začátku je to celkem hardcore, pěkně velké muldy, brutální zatáčky mezi malými stromky, naberete tady celkem bomby a vzápětí víte proč byste se měli rozjet, protože přichází dost dlouhá rovinka, na které se lyžaři odpíchávají a snowborďáci musí bohužel po svých…
A teď si pojďme popsat jednotlivé trasy sjezdů:
Pro trasy č. 4 si musíte vyšlápnou cca 200 – 300 metrů směr vrchol Predné Solisko. Zlaby jsou zde vcelku prudké, ale jsou celkem širší a je potřeba ve chvíli, kdy se otevřou ve větší pláň hodně rychle traverzovat doprava, aby jste se rozumně dostali k traverzu lesem. Pokud nezahnete včas, stane se vám, že skončíte na spodku údolí a budete pěknou chvíli šlapat po svých zpět k cestě, která je z kopce, všechno ostatní je vcelku rovné. Vcelku obtížené trasy, doporučuji aby jste zde zhodnotili své zkušenosti a pokud se necítíte, jeďte raději dolů do snadnějších žlabů a kuloárů.
Trasa č. 5 vede trošku níže než č. 4 a je podstatně méně obtížná než trasy č. 4. Zatáčí pod skalami, v dolní části se pěkně rozevírá na širokou pláň. Dojezd do místa, odkud najíždíte na cestu zpět.
Trasa č. 6 je dost úzkým a obtížným kuloárem. Už vstup je celkem odvážný a je to srdcovka. Dojezd opět do stejného místa jako předchozí.
Trasy č. 7 jsou bez šlapání a vedou přímo od lanovky. Pokud nechytnete zrovna powderday, bývají většinou projete, některé jsou prudké některé jsou naopak širší. Hledejte, které vám vyhovují, najde si zde opravdu každý.
Trasa č. 8 je kousek po sjezdovce a poté mezi modříny. Je hodně zábavná, ale krátká. Vyplatí se jet pouze, pokud jsou jiné lepší už projeté a není jinde prašan. Cesta zpátky je pak stejná jako u ostatních, je nutno ji přetrpět.
Solisko je zajímavá změna, nepřeberné množství kuloárů a žlabů nabízí vyžití pro každého. Vybírat si můžete hodně obtížné i jednoduché a snadné. Trošku problematická je poté cesta zpátky k lanovce, ale to hold zde musíte přetrpět.
Klikoš
PS: každopádně chceme letos projet trošku té slovenské kotliny a rádi bychom se podívali i na Štrbské Pleso, pokud tomu sněhové podmínky dovolí, tak bychom donesli aktuální informace, protože fotografie i celý trip se odehrál v roce 2007.
Po zdolání všech nutných překážek a vystání fronty na lanovku jsme byli konečně na cestě nahoru. Lanovka jede na slovenské poměry vcelku rychle, dobře to s ní v jedné části houpe. Což některým z nás nedělalo uplně dobře. Po výstupu jsme si ještě v klídku zašli na čaj a nějaké sušenky. Prostě kdo zná Kaletovic rodinu, tak ví o čem je řeč, prostě kam spěchat, když pere slunko a všude bylo vcelku dost prašanu… Pak se najednou objevil v bufíku i fotograf Vítek Ludvík a to tak jsem věděl, proč ty sušenky.
Po opuštění bufíku jsem myslel, že se vydáme na lyžích hned do těch kuloárků, které jsem viděl z lanovky, ale opak byl pravdou a všichni si začali nasazovat lyže na bágly s odcházeli směrem nahoru k vrcholu Predné Solisko. Po ujdení cca 200 metrů mě Robin řekl, abych si vytáhl foťák, že si ještě kousek šlápnou a pak už pojedou.
Rob i rakouští chlapíci si ještě kousek šlápli, pak se tam zřejmě mezi sebou pohecovali a pustili to dolů. Něco jsme nacvakali a pak se pustili za nima. Po chvíli jsem zjistil, že ty kuloárky zas tak úplně jednoduché nebudou a že by se mi nemuselo vyplatit jet stopu za Robinem. Ona totiž né vždycky končí uplně super dojezdem a šlapat se mi už zase nechtělo. Tak jsem si našel pěkný sjezd a frčel dolů. Dole jsem zjistil, že celý hřbet Soliska vlastně tvoří různě široké a úzké koloárky s různými sklony a různou členitostí. Některé jsou úplně rovné, některé se zatáčejí a klikatí se mezi skálami. Prostě každý si je tady schopen najít svoji obtížnost.
Při dalším sjezdu jsme se se Sabinou a kámošem od Vítka oddělili od zbytku skupiny, protože se nám nechtělo stále šlapat nahoru a jezdili jsme si svoje spoty. Největším problémem tady není ani tak sklon ani obtížnost terénu, ale lidi, kteří o freeridingu vůbec nic většinou neví a pustí se hlava nehlava po nějakých stopách, aniž by věděli do čeho jdou. A z tohoto vznikají situace, které jsou někdy dost komické, ale nemusí dopadnout uplně srandovně.
Si představte, vidím krásné místo na fotku, domlouvám se se Sábou, jak tam má najet a jak má zatočit, když tu slyším… Křup, Křup, Křup, jako kdyby padala zhora kuloárkem nějaká koule… A ona to nebyla koule, ale byl to nějaký polský snowborďák, který nezvládl základní zákonitost hrahy na prkně… Vidíme ho jak metá hlava orel, hlava orel, asi tak 20x a jen těsně nás minul a zastavil se až o závěj, kterou jsme chtěli fotit. Pokrčlili jsme rameny, zeptali se ho jestli je OK a on že jo, tak jsem jeli hledat něco dalšího… Vyjedeme z kuloárku na větší planinu, domluvíme se znova co a jak a než jsem stačil vytáhnout foťák, tak se tu objevil ten samý pšonek a projel nám v tom prachu co jsme si vybrali a ještě něco na nás povolával… To jsme už nevydrželi a pustili jsme se za ním a dále to zde radši nebudu rozpitvávat, ale už asi ví, proč mají lyžaři oproti snb výhodu... Mají totož tyčky…
Po mírné konfrontaci s polským spoluobčanem evropským jsme se vydali na skikrosový dojezd k lanovce. Ze začátku je to celkem hardcore, pěkně velké muldy, brutální zatáčky mezi malými stromky, naberete tady celkem bomby a vzápětí víte proč byste se měli rozjet, protože přichází dost dlouhá rovinka, na které se lyžaři odpíchávají a snowborďáci musí bohužel po svých…
A teď si pojďme popsat jednotlivé trasy sjezdů:
Pro trasy č. 4 si musíte vyšlápnou cca 200 – 300 metrů směr vrchol Predné Solisko. Zlaby jsou zde vcelku prudké, ale jsou celkem širší a je potřeba ve chvíli, kdy se otevřou ve větší pláň hodně rychle traverzovat doprava, aby jste se rozumně dostali k traverzu lesem. Pokud nezahnete včas, stane se vám, že skončíte na spodku údolí a budete pěknou chvíli šlapat po svých zpět k cestě, která je z kopce, všechno ostatní je vcelku rovné. Vcelku obtížené trasy, doporučuji aby jste zde zhodnotili své zkušenosti a pokud se necítíte, jeďte raději dolů do snadnějších žlabů a kuloárů.
Trasa č. 5 vede trošku níže než č. 4 a je podstatně méně obtížná než trasy č. 4. Zatáčí pod skalami, v dolní části se pěkně rozevírá na širokou pláň. Dojezd do místa, odkud najíždíte na cestu zpět.
Trasa č. 6 je dost úzkým a obtížným kuloárem. Už vstup je celkem odvážný a je to srdcovka. Dojezd opět do stejného místa jako předchozí.
Trasy č. 7 jsou bez šlapání a vedou přímo od lanovky. Pokud nechytnete zrovna powderday, bývají většinou projete, některé jsou prudké některé jsou naopak širší. Hledejte, které vám vyhovují, najde si zde opravdu každý.
Trasa č. 8 je kousek po sjezdovce a poté mezi modříny. Je hodně zábavná, ale krátká. Vyplatí se jet pouze, pokud jsou jiné lepší už projeté a není jinde prašan. Cesta zpátky je pak stejná jako u ostatních, je nutno ji přetrpět.
Solisko je zajímavá změna, nepřeberné množství kuloárů a žlabů nabízí vyžití pro každého. Vybírat si můžete hodně obtížné i jednoduché a snadné. Trošku problematická je poté cesta zpátky k lanovce, ale to hold zde musíte přetrpět.
Klikoš
PS: každopádně chceme letos projet trošku té slovenské kotliny a rádi bychom se podívali i na Štrbské Pleso, pokud tomu sněhové podmínky dovolí, tak bychom donesli aktuální informace, protože fotografie i celý trip se odehrál v roce 2007.
