Počasí se nelepšilo a naše tempo také ne, obojí spíše naopak. Když jsme docházeli k Rojacher Hütte, začalo to ve vzduchu divně bzučet a na hlavě jakoby mi vstávaly vlasy. Ne však hrůzou, ale... bouřka! Naštěstí tak rychle jak přišla tak i odešla a vlasy zase ulehly na své místo. Teď už však bylo jasné, že tímto tempem není reálné při současném vývoji počasí vystoupit až na vrchol. Proto se dva pomalejší členové rozhodli, že počkají v zázemí chaty a nám třem zbývajícím tak umožní vrcholu Sonnblicku dosáhnout. Velké díky :-)

Sice padla mlha, ale protože jsem už tuto túru v minulosti šel, věděl jsem kudy mají naše kroky vést. Klíčové místo je úzký traverz podél skalní stěny a pak už následuje jen přibližně 200 výškových metrů po malém ledovci přímo k vrcholu. Trochu jsme zabrali a za necelou hodinu jsme od Rojacher Hütte stáli před meteorologickou stanicí na Hoher Sonnblicku. On vrchol tohoto kopce je vůbec poměrně civilizovaný, protože kromě obrovské meteorologické stanice zde stojí také příjemná chata Zittelhaus s celoročním provozem. To nám teda bodlo, protože teplá polévka pohřála naše žaludky a radler doplnil potřebné tekutiny.

Po návratu z chaty na denní světlo jsme se nestačili divit. Obloha se roztrhala a sníh, který začal lehce padat během našeho výstupu vytvořil na pevném podkladu úžasné podmínky pro sjezd. Každý jsme si kroužili svůj podpis do sněhu, ale s vědomím, že nás čeká oněch patnáct set výškových metrů také dolů, jsme raději šetřili energií. Od Rojacher Hütte už naše skupina pokračovala ve sjezdu opět pohromadě a náramně jsme si užívali ladných obloučků ve sněhu. Zhruba dvě stě výškových metrů nad Neubau se však ukázalo, že roztrhaná obloha byla jen chvilkový záchvěv a padlo takové mlíko, že se dalo pokračovat už jen podle GPSky. Ještěže tu techniku máme. Pod ruinami lanovky naštěstí mlha povolila a  bylo nám tak dovoleno vychutnat si i posledních pár stovek metrů, i když už trochu křečovitých po dnešním výkonu. Pivko na regeneraci ten večer opravdu bodlo.

Neděle byla odměnou za předchozí výkony. Časně zrána jsme se přesunuli transportérem do sousedního údolí Gastein, konkrétné do lyžařského areálu Angertal. Ve dvanácti stech metrech nad mořem však bylo sněhu po málu, a tak musely lyže zpočátku pěkně na záda a šlapalo se po svých. Naštěstí ne moc dlouho a úbočí Kalkbretterkopfu (2 412 m), což byl náš dnešní cíl, už jsme traverzovali pěkně na pásech.

Po překročení hranice lesa nad salašemi se před námi vyloupl tak strmý hank, že málem nestačili hrazdičky na vázání. Podvrcholová planina vypadala poněkud vyfoukaně, místy až na trávu. Přesto se cestička dala vykroužit až k závěrečnému výšvihu. Vrcholový kříž obklopovala místo sněhu holá tráva, ale to nám nemohlo zkazit radost z krásné túry. Vrcholové foto a hurá dolů jedním z mnoha kuloárů.

Až k salaším to byla paráda po tvrdém sněhu, od salaší dolů hrůza a utrpení v měkkém rozbředlé kaši. Abychom se vyhnuli nesení lyží na zádech, překrosili jsme potok i s akrobatickou vložkou na úzké lávce a přelezli přes jednu mohutnou základovou lavinu, která s sebou vzala i kus cesty. Traverzová cesta nad potokem nás dovedla až na sjezdovky lyžařského areálu Angertal. Po téhle túře už bylo více než jasné, že paní Zima už dlouho vládnout nebude a brzy nás opustí.

Ale teď ta exkluzivita za odměnu. Krátký přejezd z Angertalu přímo do Bad Gasteinu, 19 éček, plavky na sebe a už jsme se cachtali v termálních bazénech Felsentherme. K tomu pět druhů saun, vířivky a nesměl chybět ani tobogááán! Skoro nám ty tři hodiny nestačily, ale bylo třeba vyrazit na cestu k domovu.