Na sklonku března loňského roku jsem se čtyřmi klienty vyrazil do jednoho z méně známých taurských údolí. Raurisertal, nebo také zkráceně Rauris je sevřen mezi alpské vrcholky, které v závěru údolí mohutní až nad hranici tří tisíc metrů nad mořem. O jedno údolí dál se pak nachází vyhlášená lyžařská aréna Gasteinertal s možná ještě vyhlášenějšími termálními prameny. S tím jsem samozřejmě prozřetelně počítal už při plánování akce. Protože co může být lepšího, než se po skialpové túře naložit do termálních vod a nechat tak namožené svaly pořádně zregenerovat.

Naší zemičku jsme opustili v pátek časně ráno a před polednem už klapaly patky vázání při prvních skialpových krůčcích. Horská placená silnice nás zavedla až na samý konec údolí Raurisertal ke strategicky výhodně umístěné chatě Kolm-Saigurn. Za cíl prvního dne byl stanoven vrchol Kolmkarspitze (2 529 m), tedy zhruba tisíc výškových metrů jako aklimatizační výšlap.

Všichni už byli na skialpy tak natěšeni, že první lesní úsek proletěli až se pod nimi hůlky prohýbali. Sluníčko krásně opalovalo a tak už na ovčácké planině Filzenalm došlo i na krátký rukáv. Odtud nás čekal první ostřejší výšvih, ale s krásným počasím nad hlavou a notnou dávkou elánu v duši ani ten nečinil nikomu problém. Cestou jsme minuli i dvě starší lavinová pole, dnes však byl svah stabilní i pro tank. Nedaleko pod vrcholem se začaly stahovat nějaké mraky, a tak jsme se rozhodli, že my už potáhneme taky. Navíc vrcholová pyramida byla totálně vyfoukaná od sněhu a tak demokratické usnesení rozhodlo, že vrchol je tam, kde právě stojíme. A rozhodnutí to bylo správné, protože, dámy a pánové, ten sjezd, to byla luxusní záležitost! Holt kilometr nahoru a kilometr dolů. Závěrečný slalom mezi stromy, naskákat do auta a už jsme si to mastili do vesničky Wörth, kde nás čekal příjemný apartmán ve venkovské usedlosti vonící slámou a dobytkem.