A tak tedy letíme ve dvou bundách, pěti tričkách, ve dvou kalhotech s helmou na hlavě a ve skeletech, myslím, že přidané foto mluví za vše. I tak jsem ale v Moskvě platil za nadváhu v přepočtu asi 1200 Kč, z batohů nám vytáhli veškeré flašky, no prostě Rusko. Letíme přes půl zeměkoule a hlavně nad Sibiří, takže se nestačíme vynadívat. Do Petropavlovska přilétáme po celkově 12hodinovém letu 27.5. ráno. Hned z letiště máme neskutečné výhledy na sopky v okolí města, mezi dvě nejbližší patří Avačinská (2741 m) a Korjakskij (3456 m). Díky zdejšímu převýšení rovnou od hladiny oceánu (0m) vypadají opravdu obrovské.

Ubytování mezi jednotlivými výlety jsme měli zařízené u kamarádky našeho vedoucího (Jan Pala), který se s ní seznámil v roce 2003, když tam byl podruhé, jak on říká, na výletě. Alona nám také pomohla vyřídit veškeré vstupy do parků a vojenských oblastí, zařídila nám ubytování, vyměnila peníze, nakoupila plynové bomby, no prostě zlaté ruské děvče. Z letiště, které se nachází asi ve 20 km vzdáleném Jelizovu, se tedy nejprve jedeme k ní vybalit a pak máme v plánu se projít k oceánu. Z krátké procházky se nakonec vyklubala 8 km běžkářská tůra, což na skialpech po rovině není žádný med, navíc po 11 hodinovém časovém posunu oproti Evropě. Odměnou ovšem byl úžasný výhled na Tichý oceán, mimochodem až na pláž jsme dojeli na lyžích. S lyžákama a v GORE věcech jsem tedy ještě po pláži nechodil.

Po nakoupení jídla a věcí, které nám z domu chyběly, pak na několik příštích dnů vyrážíme do sedla mezi dvě již zmiňované sopky přímo nad Petropavlovskem. Několik kilometrů nás vezou taxíky, když už i ruský řidič říká, že dál se dojet opravdu nedá, vystupujem z auta v korytě potoka. Uznávám, že ani sem bych autem asi nedojel. Čeká nás asi 16 km pochod k chatám, kde budeme ubytovaní. Jelikož vláčíme 35 kg težké bágly bylo domluveno, že část cesty nás svezou na sněžných skútrech. Jelikož je nás ale deset a chatař přijel s jedním skútrem se sáněmi, někteří z nás došli 10 km pěšky, než to stihl skútr dvakrát otočit. V podvečer ještě vyrážíme na aklimatizační procházku s krásnými výhledy na obě sopky.

Ve středu 29. vyrážíme na nižší z dvojice sopek. Převýšení z chat položených 800 m.n.m. činí 1900 m, což není žádná sranda vzhledem k tomu, že se jde klikatě lávovými koryty vzdálenostně asi 10 km. Na vrchol s dobou výstupu cca 7 hodin (2741 m) dorazili kromě mě a Adama všichni, my jsme to nakonec otočili asi 300 m pod vrcholem, já osobně kvůli obavám z únavy z hodně ledového sjezdu, protože jsem s sebou tahal své lopaty, jak jim kluci přezdívají (LINE PROPHET 100). Nahoře foukal opravdu hodně silný vítr a kvůli velkému mrazu byla pocitová teplota hodně pod -30 stupňů. Sněhové podmínky celkově na lyžování nebyly v tuto dobu už moc dobré. Sněhu bylo sice dost přes 2.5 m mnohdy i více, problém byl však v mrazivém větru v noci a teplých dnech, prostě zmrzlý firn, spíše led. Ještě nikde jsem podobné sněhové útvary a povrch neviděl, určitě je to ovlivněno oceánským počasím a také podložím.

Sjezd z Avačinské tedy ledový, ale dlouhý a v nižší části i strochu rozměklým sněhem. Cestou dolů potkáváme skupinu Ruských horolezců, kteří po mě chtějí zapalovač, aby si mohli připálit cigáro, ovšem ten se mi z batohu v tom mrazu vytahovat vážně nechce, a tak pokračujeme dál. Doba sjezdu kolem hodiny a půl samozřejmě s přestávkami kvůli nohám, jak říkám, ten led není žádný požitek při takovém převýšení. Dole v chatě je třeba se pořádně nadlábnout a jít spát, protože ve čtvrtek jsme měli v plánu vystoupit na Korjakskij po hranici sněhu. Tento drobek se základnou v šířce 11 km a převýšením nad okolní krajinu přes 3000 m, ale v listopadu bouchl, a vrchních 1000 výškových metrů tak pokrývá sopečný popel a prach kl yžování nevhodný. Sníh končil v cca 2400 m.n.m., kde tedy sundáváme pásy a jsme ready na sjezd s převýšením 1600 m. Počasí dnes téměř bez větru, krásné rozhledy na protější sopku s rozměklým firnem ve žlebu, takže paráda.

Teprve tady jsem si uvědomil, jak obrovské vzdálenosti tady jsou v porovnání s Evropou. Všechno je tady opravdu strašně daleko, jdete 13 km po rovině, pak teprve šlapete 2000 m převýšení na vrcholy. A to se nacházíme v té menší části poloostrova. V severní části Kamčatky se nachází největší koncentrace sopek v čele se sopkou Klučevskou (4750 m), která má základnu okolo 40 km a převýšení z místa startu je přes 4700 m.

Po návratu do města máme jeden den na to nakoupit zase jídlo, sbalit se, umýt a druhý den znovu vyrazit. Večer se to ovšem v místním klubu zvrhlo a někteří dorazili až v ranních hodinách. Je 2.5. a my vyrážíme do oblasti sopky Moroznaja (1233 m). Je to oblast lesů a kopců, v létě se to tu hemží medvědy Grizzly. V tuto dobu ještě naštěstí spali, a my tak viděli jen dvoje stopy. Počasí se nám tady tochu pokazilo, a tak následující dva dny děláme menší výlety na hřebeny a sjezdy lesem dolů. Pozorujem polární zajíce a lišky, jsou zde stopy losů, rosomáků a za každým stromem večer strachy vidíme medvěda. Jídlo tedy raději uvazujeme na větve stromů daleko za stanovým táborem. Tento výlet jsem začal přezdívat Jizerská 50ka, protože jsme tady hlavně šmatlali březovými hájemi jak v mrazíkovi.

Náš pobyt na druhé straně světa se po 10 dnech pomalu blížil k závěru. Čekal nás ovšem, pro mě, ten nejkrásnější zážitek z celé Kamčatky. Po klasickém jednodením pobytu v městě vyrážíme Ruským kamionem Kamazem směr vulkán Viljučinskij (2173 m). Je to samostatná majestátná sopka začínající 150 m nad mořem na druhé straně Avačinské zátoky. Z města je to nějakých 70 km, což pěšky v místním terénu a tou almarou na zádech (almara = batoh nad 30 kg) by to nebyl nic moc zážitek. Pronájem auta se spotřebou 1 litr/1 km sice na něco vyšel, ale při představě šmatlnání této vzdálenosti pěšky, to každý rád zaplatil. Je to asi tříhodinová cesta v 50 cm až 80 cm hlubokém sněhu a myslím, že u nás není auto, které by to zvládlo kromě V3S a Hummeru. V podvečer nás naštvaný řidič (při otvírání oken nám totiž jedno vypadlo i s rámem ven) vyhodil na místě. Stavíme tábor a koukáme po okolní nádherné krajině.

Ráno hodně silně fouká i dole v táboře, takže na vrcholu musí být ,,sajgon“. Kolem 11 hodiny se ovšem počasí umoudřilo a my vyrážíme. Jednou ze zvláštností je zde dlouho trvající světlo, ráno od nějakých 6 hodin až do večera kolem 11, kdy slunce zapadne. Převýšení na vrchol je přes 2000 m a vzdálenostně asi 8 km. Již z výstupu se otvírají nádherné výhledy na hory, kam až jen oko dohlédne. Vrchní pasáž výstupu se sklonem nad 45 stupňů je opět hodně ledová a bez maček ani ránu. Výstup trval asi 7 hodin. Z vrcholu neuvěřitelné výhledy na Tichý oceán a ostatní sopky. Čekal nás nejdelší sjezd mého života, k táboru to trvalo 2 hodiny. Vrchních 1000 výškových metrů zmrzlý firn až led, spodní část rozměklá.

Po jednom přenocování v táboře po úspěšném výstupu se opět vracíme do Petropavlovska, cestou se zastavujem v termálech, kde se po těch dnech ve sněhu rádi vyhřejem a umyjem. Poslední dny na Kamčatce provedeme ještě jeden jednodenní výlet k vulkánu Kozelskij (2250 m), kde ale kvůli mlze otáčíme a šlapem zpět 13 km k silnici, kde nás vyzvedne taxík. Nakupujeme nějaké suvenýry, kaviár a ryby. Odpoledne 10.5. zvedáme podvozek a opouštíme Rusko se 7 hodinovou přestávkou v Moskvě.