Minulý rok jsme vám přinesli ochutnávku lyžování na japonském ostrově Hokkaido. Tuny prašanu, freeride v lesích, sopky, prvotřídní jídlo a lázně onsen s pivkem v ruce jako regenerace po dni lyžování. Tento rok jsme chtěli jít o krok dál a Hokkaido poznat blíže. Vzali jsme dodávku, naplnili ji stoupacími lyžemi a dalšími potřebnými lyžařskými hračkami a procestovali ostrov ze severu na jih. Našli jsme krásné prašanové resorty ještě nezasažené turismem. Vylezli jsme několik vulkánů, okusili lokální kuchyni a poznali opravdové Japonsko.

Freeride na Hokkaidu

Hokkaido je nejsevernější a druhý největší japonský ostrov, rozlohou srovnatelný s Českou republikou. Až do druhé poloviny 19. století byl ostrov obýván původním národem Ainuů. Poté si japonský císař řekl, že by nebylo od věci území kolonizovat a posílit vliv na Dálném Východě. Ostrov dostal nové jméno Hokkaido („oblast severního moře“) a domorodé obyvatelstvo bylo postupně vytlačeno. Právě pozdní japonská kolonizace způsobila, že ostrov je v porovnání se zbytkem Japonska řídce osídlený. Kromě Sappora, které je město v pravém slova smyslu, zde najdete převážně rybářská městečka a horská střediska, přesný opak 35 miliónového Tokya.

Hokkaido se nachází na místě, kde se studený vzduch putující ze Sibiře přes Japonské moře střetává s pevninou. Meteorologii můžeme nechat stranou. Nám stačí vědět, že následkem tohoto jevu téměř neustále sněží a mnohým střediskům na ostrově se ročně dostává 14-18 metrů prašanu. Nejznámější resortem z různých freeride filmů je Niseko United. Tvoří ho čtyři vzájemně propojená střediska.

Na Niseku jsou nejlepší otevřené sjezdy z vrcholu sopky Annupuri a prvotřídní noční lyžování v lesích. S 940 metry výškového rozdílu se řadí na první místa na ostrově co se týče délky sjezdů. Niseko je již v Asii a Austrálii dostatečně profláknuté, proto je dobré mít v záloze i další lokace, kde se nemusíte o prašan prát. Malé středisko Moiwa je ideální prašanová záležitost na jeden den. Další dva resorty v jihozápadní části Hokkaida jsou srovnatelné s Nisekem, co se týče terénu, ale ještě zdaleka ne tak objevené turismem. Rusutsu nabízí nejlepší lyžování v lesích a přírodní freestyle park pro ty, co mají chuť si trochu zaskákat. Kiroro je vyloženě japonská záležitost a tak se vám velice lehce může stát, že zde budete volný terén brázdit zcela sami. Chceteli kromě lyžování poznat i japonský „citylife“, vyzkoušejte menší spoty v okolí Sappora jako Teine či Kokusai. Nesněží tu tolik jako jinde na Hokkaidu, když ale vychytáte „powder day“, užijete si rozmanitý terén, nejprudší svahy na ostrově a výhled na oceán jako bonus.

V případě, že neváháte se pro ideální prašanovou lajnu i trochu zapotit, resorty v centrálním Hokkaidu nabízí ideální skialpinistické hřiště. O nichž se již dočtete na následujících řádcích v reportáži z našeho „road tripu“.

Vulkán Mount Yotei

První zastávkou našeho výletu je vulkán Mt. Yotei. Naši oblíbenou sopku jsme již v minulosti několikrát zdolali. Španělský kamarád Dani mi vyprávěl o známém, který se na sopku vydal před soumrakem, nahoře přespal a při úsvitu si dal luxusní 20 minutový sjezd zpět dolů. Nápadu jsme dali pracovní jméno "Yotei OneNight Stand" a samozřejmě se ho ihned chytili. Sehnali jsme ty nejteplejší spacáky, které může Niseko nabídnout, a o dva dny později jsme se postavili na úpatí sopky. Plán zněl následovně. V poledne nasadíme pásy, vystoupáme k chatce, která se nachází cca 100 výškových metrů pod vrcholem, pokocháme se západem slunce a ráno před úsvitem se vydrápeme na vrchol. Předchozí čtyřhodinový výstup na vrchol sopky mě naplnil optimismem, že bychom to maximálně za sedm hodin opravdu mohli zvládnout. Nic jiného nám stejně ani nezbývalo, protože jsme dopoledne měli ještě práci. Po třech hodinách příjemného stoupání po sluncem zalitém západním svahu Dani zhodnotil, že to dosud šlo až příliš hladce a přehlédl, že se mu z batohu náhle uvolňuje spacák. Jako ve špatném akčním filmu pak oba sledujeme ve "slow motion", jak spacák začíná nekontrolovaně hopsat směrem dolů a my s jeho trajektorií nemůžeme udělat vůbec nic. Můj kolega z lyžařské školy Dani není úplně nejzkušenější horal, takže upevnění životně důležitého spacáku na batoh očividně nepřikládal speciální péči. Po pár vteřinách se nám spacák ztratí z dohledu úplně a my se konečně můžeme naplno věnovat řešení otázky: Co teď? Říkám si, že vzniklou výzvu využiji k dodatečnému tréninku. Daniho posílám pomalu nahoru, své lyže a hůlky zapíchnu do sněhu a po zadku se spouštím dolů. Sklon svahu je stejně už tak prudký, že vydat se na misi bez lyží je ta lepší z variant. Po pár minutách netradiční jízdy vulkánem po zadku a o 400 výškových metrů níže nacházím naprostou náhodou Daniho spacák. S "velkou chutí" se tedy pouštím opět nahoru. Kolegu docvaknu po dvou hodinách stoupání. Hodinky ukazují 17:00, slunce dává najevo, že už se blíží konec jeho směny, a mně začíná být jasné, že náš výstup nejspíš nudný nebude. O hodinu později si už ale užíváme naprosto luxusní západ slunce, na který budeme ještě dlouho vzpomínat. Poté už jen následuje heroický výkon v podobě stoupání s lyžemi na zádech v prašanu. Kulisu nám dělá měsíc a společnost svit čelovky. Skutečnost, že Dani několikrát upadne a chvíli to vypadá, že ho budu hledat dole podobně jako spacák, zde nebudeme zbytečně rozmazávat. Na chatku dorazíme plni emocí v devět hodin v noci, vybalíme spacáky a usínáme během několika vteřin. Následuje budíček ve čtyři hodiny ráno, a už si to sypeme na vrchol, abychom byli svědky snad nejúžasnějšího východu slunce, jaký jsme kdy zažili. Sedíme s nohama svěšenýma směrem do útrob vulkánu a pozorujeme, jak se první paprsky derou přes horizont. Ještě chvilku rozmrzáme, nasazujeme lyže a sjíždíme k srdci vulkánu, kde  vytahujeme snídaní. Regulérní piknik uvnitř vulkánu nezní jako špatný nápad. Poté vyběhneme znovu na vrchol a jedeme vstříc dlouhatánskému sjezdu zpět do údolí. Dlouhé a rychlé oblouky v prašanu; tohle se mi nikdy nepřejí. Spíš než lyžování se nám zdá, že se nad sněhem vznášíme. Pocit, kdy potkáváme lyžaře, kteří jdou ráno teprve na vrchol, také není k zahození. Dorazíme k autu a vydáváme se na západ k moři do naší další destinace.

Jestli byste rádi zažili japonský prašan na vlastní kůži, mrkněte na naše freeridové kempy na www.sherpasride.cz

Autor:

Vojtěch Lím je lyžařský instruktor a průvodce. Pracoval například na Novém Zélandu, Rakousku či Japonsku. Pod hlavičkou Sherpas Ride pořádá Freeride Camp v Japonsku. Pro více informací mrkněte na www.sherpasride.cz nebo napište na vojta@sherpasride.com