Few Days freeride film - Švédsko
Český freeride film
Vloženo: 30.11.2014
Příběh, který zachycuje lidi s vášní. S vášní ke stejnému sportu, avšak s různým přístupem k němu. Současně ukazuje i obrácenou tvář freeridingu a sílu přírody. Jde především o počasí, které v poslední sezóně v Evropě panovalo a sílu vody, která se může zdát v podobě nadýchané sněhové vločky naprosto neškodně.
Pro naši část dokumentu jsme si po krátké diskuzi vybrali švédské hory v okolí Kiruny. Jeden z hlavních důvodů byl ten, že tam již druhou sezonu pár víkendů v roce pracuju jako heliguide a tudíž okolní hory trochu znám a jsem schopen vrtulník navést tam, kam potřebujeme.
Celé rozhodování o odjezdu bylo jako obvykle dost vypjaté. V důsledku Ondrových omezených časových možností jsme potřebovali co nejlépe využít každý den pobytu a nemělo cenu vyrazit tam na špatnou předpověď. Přiznám se, že momenty rozhodování jsou pro mě celý život prokletím. Možná je to proto, že jsem váhavá váha. Když navíc díky lokálním zkušenostem leží většina rozhodnutí na mě, je to očistec. Přitom v akci už se pak rozhoduju obvykle velmi rychle a intuitivně.
Takže tři dny před odletem si neustále s celým týmem voláme a řešíme, dokud nepadne konečné rozhodnutí - v neděli odlet. Najednou jako by ze mně veškerá tíha spadla - letenky jsou koupené a už je jen na nás, co z aktuálních podmínek vymáčkneme. Tenhle pocit definitivnosti už mám rád a funguju dobře.
Odlétáme tedy s Pedrem a Galasem o dva dny dříve vše připravit a těšit se na přílet krále. První noc na letišti ve Stockholmu je docela vtipná - trávíme ji v dětském koutečku rozeseti v hobitích domečcích. Docela se těším, jak si zdřímnu. Bohužel už ve 4 ráno začínají kolem pobíhat parchanti, kterým nestačí nakouknout do domečku, aby pochopili, že si tam teď hrát nemůžou. Oni tam vodí maminku, tatínka, sestřičku atd., takže spánek je v prdeli.
Po výstupu na letišti v Kiruně jsme nasedli do předem zamluveného auta a valili 60 km na západ do vesničky jménem Nikkaluokta. Kouzelné místo s kostelíkem, několika seversky červenými staveními a žádným signálem.
Jsme prakticky na úpatí nejvyšší švédské hory Kebnekaise. Od nás na sever, západ i jih se tyčí nejdivočejší švédské hory, po nichž se prohánějí tisícikusová stáda reindeerů (v podstatě jelenů). Brzy budou rodit mláďata, vzhledem k tomu, že je polovina května. Zima už pomalu odchází, ale díky tomu, že jsme opravdu velmi vysoko nad polárním kruhem, bude to ještě chvíli trvat.
Výhodou je, že teď už slunce zapadá jen asi na 2 hodiny a co nastane pak, se rozhodně nedá nazvat tmou a nám to výrazně zlepšuje šanci na získání dostatečného množství záběrů. O to se také od prvního dne snažíme. Přestože pro Ondru je to s vrtulníkem poprvé, nejeví žádné známky strachu nebo snad respektu. Potom co jsem viděl, jak mu to šlo v prašanu na našem freeridovém campu ale překvapený nejsem. Občas si trochu zasteskne, že by chtěl víc lyžovat, ale natáčení filmu je bohužel daleko víc o přípravách a promýšlení, než o ježdění. Ono platit celý vrtulník jen ve dvou lidech taky není žádná sranda a klade to na mě velké vnitřní nároky na efektivitu.
Pomalu se prokousáváme potřebnými záběry a přestože jsme si asi všichni slibovali trochu lepší podmínky, na nichž by se dalo něco předvést, odjíždíme nakonec spokojeni. Myslím, že pro všechny z nás to byla velmi zajímavá zkušenost, která nás zase o kousek posunula. No a výhradně v chlapské společnosti a s velmi omezenými zásobami alkoholu to byly navíc velmi zajímavé večery (jestli se to dá vůbec říci - dny jsme si totiž posouvali podle počasí, takže jsme lyžovali třeba v 21:00 nebo taky v 6:00).
Díky skvělému teamu - Pedrovi, Galasovi, Banymu a také našemu pilotovi Goranovi, který s námi létal, kdykoli jsme si umanuli. :-)
Autor: Robin Kaleta
Galerie: Zde
