Už od začátku promýšlení tohohle výletu mi něco říkalo, že to nebude jen tak. No a taky že ne. Odpoledne před odjezdem beru telefon a brácha mi oznamuje, že nám klekla baterka u auta. Takže shon po nabíječce a po pár telefonech je vše pořešeno. S ledovým klidem kolem 9 večer teda nakládáme vercajk a razíme směr Rakousko.

Je 27.1. 2009 a naše partička Já, brácha a Filip „fiďas“ Paseka valíme směr Rakousko Salzburgerland. Na místě už nás čeká zbytek party ve složení bratři Knyblové, Marek Čepica, Honza Sova, Martin Klika a bratři Brožkové. Předpověď je na příštích páru dní jasná, tuna prachu a vymeteno. Jak už bývá poslední dobou zvykem, zastavujeme se před Klikošovým (Martin Klika) bytem kousek od Zell am See a bušíme hned po ránu na okno. Vyleze Klikoš a už lamentuje, že vole jedem na ten prach. Netrvá ani pět minut a doráží Brožkovic.

No nicméně při plánovaném výjezdu sedám do auta, otáčím klíčkem a auto nic. Baterka na tom byla očividně hůř, než jsme si všichni mysleli, a tak nezbývá, než přeložit vercajk do jiného auta. Celou tuhle prekérku však zachránili bratři Brožkové, kteří dorazili sami ve svém vymazleném Renaultu Trafic. První den teda trávíme ve středisku Rauris, o kterém se můžete dočíst zde .

Tento článek bych rád věnoval středisku, které bylo na plánu druhý den, a to Weissee. Cesta k tomuto komornímu, vysoce položenému středisku je velmi jednoduchá. Dojedete přes Zell am See až do města Uttendorf, a tam už následujete ukazatele směr Weissee. Následuje stoupání plné serpentin až do výšky 1480 m k místu zvanému Enzingerboden. Zde leží několik hotelů a jeden ryze český penzion. Z tohoto místa sedáme na kabinkovou lanovku a ta nás vysazuje až ve výšce 2315 m. Co je zajímavé, že vt éhle výšce je tu vcelku pohodový hotel Rudolfshütte se 72 pokoji. Od hotelu už vede jediná 4sedačka směrem do sedla. Už při stoupání je vidět množství freeridových terénů. Je jich tu fakt mraky, jenže pro většinu z nich si musíte nekompromisně šlápnout do kopce. Co musím dodat je, že Weissee je oblíbený skialpový a horolezecký resort. Je tu možnost jak skalního, tak ledovcového lezení.

Ale zpátky k naší partičce. Vystoupali jsme teda všichni do sedla ve výšce (2515 m) mezi vrcholy Medelzkopf (2760 m) a Tauernkogel (2683m). Už při výjezdu lanovkou se mi tají dech. Všude kolem je netknutý prach, množství skal se super nájezdy, no prostě ráj. Všichni vyskakují z lanovky a překřikují se, kam že to pošlou a kde se to dá vlastně sjet. No nakonec se vydáváme až na vyhlídku přímo rovně od lanovky, abychom tam udělali rozhodnutí. V dálce se nám odkrývá špička majestátného Grossglockneru (3798 m). Klikoš nelení, vytahuje foťák, padají první snímky. Vybíráme první lajny a jde se jezdit. Zpočátku opatrné dropíky ze skal a zatáčky v panenském prachu se pomalu mění v pěkný nášup. Hlášená je zvýšená lavinová situace, ale kupodivu kopce drží jak přibité, no sem tam nějaký sesuv padne, žádná hrůza.

Bratři Knyblové a Mara Čepica se vydávají ke zdolání části místního masivu. Všichni je bedlivě sledujeme při výstupu, hlavně kvůli zvýšenému lavinovému stupni. V mezihře si dáváme několik jízd a Klikoš nestíhá fotit. No najednou kluci výstup vzdávají a my sledujeme jejich sjezd na naši úroveň. Dozvídáme se o masivní puklině ve sněhu, která mohla zapříčinit pád větší laviny. No ale kluci už mají něco naježděno, a tak to nehrotí a radši sjíždí bezpečnou cestou dolů. Dole si vzápětí vybírají největší skálu dne cca 10 m sl uxusním poletem cca 15 m přes skalnatý práh. Oba bratři Knyblové ji posílají absolutně bez respektu sl uxusním dopadem.  Martin má při odrazu počáteční letové trable, no srovnává to kaskadérským kouskem 5 m před dopadem a odjiždí. Zbytek partičky se nenechá zahanbit a všichni dávají skalky a práší jak o život. No spokojený je dokonce i Klikoš, který běžně frflá, že je málo fotek, špatné počasí apod.