Letos padla volba na Rauris. Měli jsme zamluvené super ubytko kousek od kabiny v Mountains and Spa Resort za docela směšné peníze. Když jsem začal před měsícem sledovat podmínky ve středisku a těsně před odjezdem předpověď , bylo víc a víc jasné že nejlepší bude si zajet k Honzovi Sovovi půjčit nějaké obřačky, abych si aspoň pořádně zajezdil na manšestru.

Už příjezd mi dal za pravdu.Dole zeleno a bílo začínalo být až kolem 1400 m. Sjezdovky měli vysněžené poctivě ale nahoře ve 2200 metrech bylo mimo pistu s bídou 40 cm přírodního sněhu. Prostě zoufalství. Když jsem tu byl naposledy před pár lety bylo  tu o dva metry víc sněhu. No nic , sjezdovky měli připravené perfektně, lidí málo, tak jsem si aspoň skvěle zajezdil a navíc mně to i bavilo.

Druhý den pršelo tak, že nemělo vůbec cenu přemýšlet nad nějakou lyžbou. Radši jsme se jeli rochnit do termálů do Gasteinu. Navečer ale přešel déšť ve sněžení a to docela vydatného. Snad něco spadne, říkal jsem si. Rozhodli jsme se zkusit zajet do Dorfgasteinu – Grossarlu.

Dobrá volba. Sněhu podstatně víc. Už první odskok ze sjezdovky dával tušit,  že by se dalo něco poprášit. První hodiny jsme se pověnovali našemu zájezdu ,ukázali kde, co a jak ,aby se neztratili a šup mimo. Nejdřív jsme vyzkoušeli svahy pod lanovkou z Grossarlu. Super sníh a i správná vrstva prachu tam byla ale přece jen všechny svahy v dosahu šponů byly do dvou hodin komplet rozbité. Bylo třeba se vydat dál a zkusit něco jiného. A tak jsme se rozhodli pro svah pod kopcem Fulseck.  Je to velký kotel  padající směrem do Grossarlu. Před námi tam jeli asi jen dva lidi , jinak se za celý den toho kopce nikdo nedotkl. A to bylo to pravé ořechové. Opět jsme po dlouhé době zažili co to je ,topit se v prašanu. To se nikdy neomrzí. Pojezdili jsme skvěle a říkali si, že aspoň ten jeden den nám vyšel. Navíc jediný den z celého týdne bylo krásně jasno.

Další den na řadě byl  Wagrain. To nám ale bylo jasné ,že z ježdění mimo nic nebude. Byla mlha a sněžilo tak ,že místy jsme neviděli jeden druhého. Občas, když bylo trošku vidět, jsem si odskočil vedle sjezdovky, prachu fest ale viditelnost nula.

Zbytek týdne jsme už zůstali v Rauris. Nahoře připadlo asi 30 cm ale hlavně foukalo správným směrem. Takže nejlepší podmínky byly vedle poslední kotvy ve velkém kotli pod vrcholem Reissrachkopf. V průvodci tady na PWL jsou v kotli trasy značené jako č. 8 a tam jsme opět zažili co to je pořádná prašanová žranice. Bohužel viditelnost byla opět a znova nulová ,občas sněžilo ale hlavně nahoře byla opravdu bílá tma. A tak jsme hlavně jezdili lajny jednu vedle druhé v lese vedle té kotvy. Pokaždé když se zlepšila na chviličku viditelnost, tak jsme zafárali do kotle ale jinak jsme zůstávali v lese. V podstatě jsme tam byli s Liborem sami, jen občas nám tam vjel nějaký špon, jinak jsme měli kopec sami pro sebe. Fotky jsme nějaké nafotili, ale nic moc. Podmínky pro focení opravdu nebyly, ale hlavně jsme chtěli jezdit. Takže na tu bídu , na jakou to ze začátku vypadalo ,to nakonec dopadlo velice dobře.

Ale narovinu, už se těším na kolo.

Autor: Petr Lyčka