Tak letos že prý bychom mohli zkusit Silvestra v rumunském Fagaraši…!  Následuje klasický syndrom chaotické přípravy a v poledne 27.12 ve třech vyrážíme. Po průjezdu mlžným, neonovým Rumunskem, jehož výzdoba musela stát tak čtvrtinu českého státního rozpočtu, brousíme kolem čtvrté ranní serpentýnama k hotelu Balea Cascada. Vyjíždíme z mlhy a vidíme hvězdné nebe. V zatáčce za hotelem je najednou na cestě sníh a asi 5 cedulí se zákazem vjezdu. Po chvilce ticha, letmém střetu záludných pohledů a třech kolečkách po parkingu to hecnem a jedem dál. Ovšem po 300 metrech v průjezdu nějak překážejí betonové zátarasy. Nu což, vybalujeme „schlafsacky“ a okamžitě zařezáváme. 

    A sluncem to začíná! Krkolomné krmení přecpaných batohů. Zhluboka se naposledy nadechnout a hodit vepříka na záda, pak už se nadechnout nedá. Plížíme se do haly spodní stanice lanovky, kde se řadíme do nějaké fronty. Začínáme se cítit jak teletubbies na nedělní mši. Všichni decentně v černém, lakýrky a kabáty, dámy s kabelkou. Najednou na nás kdosi křikne „Hei! Voi trei?! Lipseşte trei!“ Nastává ticho…Konečně, po nejistém kývnutí někoho z nás, se fronta rozestoupí a my kráčíme kupředu do sběrného kupé a poté jedeme nahoru.

    Pět chat u zamrzlého jezera, obklopeného hradbou strmých skalnatých svahů. Kolem se procházející Rumuni, které sestřelujou na dojezdu sáňkující děcka. A do toho celého doteď poklidného mumraje přimalujme skůtr, na němž se všem v rychlosti předvádí v epesní lyžařské kombinézce místí borec za doprovodu „motoropilců“, kteří z jezera vyřezávají kvádry ledu na výstavbu ledového baru.Inu naberem vodu a co nejrychleji se plížíme jako hlemýždi na dostizích vzhůru na hřeben. Slunce zachází, a tak hledáme místo pro stany. Následuje projektování a konečně kopání základů pro náš instantní dvojdomek „U Žluté díry“. Zmatečné vaření pak vystřídá večerní mejdan s romantikuš DJ Radio Metronom ve společenském stanu. 1x 2místný stan pro 3 kluky = zaručeně 4procentní sen… no ruku na to! A nakonec nás Ticháč s dřevěným tělem opouští do svého soukromého plátěného zámku ze zátěrem.

Ráno ze stanu koukáme přímo do očí Rákosníčkovi, co by se dal krájet…všivák. No, nás to ale neodradí, oblékáme brnění, nazouváme pásy a ploutve a vyrážíme zakrojit. Po slepé procházce krátkou zadrátovanou prolézačkou (dále v textu „strunga“) jsme píchli prstem do mlhy. A ono nic…. Ale? Shodli jsme se, že tudy to dolů určitě pude. A šlo! Dali jsme si to v prachu 3 x. I nahoru pochopitelně, bohužel. Nakonec se bílá mlha začala barvit do šeda a pomalu ustupovat. Po očku jsme mrkli do opačného údolí a šli si vychutnat zase strungu ke Žluté díře. Po klasických večerních obřadech (naskládat se do jednoho stanu, vaření jídla a hektolitrů čaje ze sněhu...) vycházíme postupně množit a zvětšovat žlutou díru.

S rozbřeskem pak jeden z nás akutně vychází mimo pozemek katastru, založit díru hnědou. Po vydatné snídani, opět v doprovodu toho zmetka z rákosu, jdeme doorat zbytek včerejšího skalnatého pole. První jízda hustým mlžným želé však mění situaci a my se vydáváme dále po hřebeni, směrem k jezeru Caltun, hledat nové terény. To dá rozum, ne? Hřebínek se po čase zvedá. Okolo nás je víc vzduchu než země, sem tam drát a nakonec nerezový křížek. Inu takový křížek, to je ideální start nové lajny. Ještě si vylezeme kousek nad něj a s napětím se potápíme do hlubin mléka v kamenné sklenici. A jelikož se tímto žlabem rozhodně nechceme vracet, tak doufáme, že dole najdeme i cestu ke stanům. Po dlouhém sjezdu pomalu tvrdnoucím korytem, dojíždíme na průhledné dno mlhy a otevírá se nám potrhaný pohled do údolí, kde stojí na louce krásná salaš. Tu necháváme pro pozdější průzkum. Tušenou cestou směrem ke stanům se bez protestů necháváme zlákat vysněženým žlábkem a s dychtivostí mlsného děcka skvělou jízdu ještě opakujeme při západu sluníčka. Adam mezitím pokračuje a sněžnicemi maluje do sněhu cestu ke stanům. Jeho „zkratku“ my už ale asi nestihneme, a tak se pouštíme do vertikálnější varianty. Po hodince šlapání, místy po čtyřech, se ocitáme v bodě, kde už nejde jít nikam nahoru. Tma se snoubí s mlhou. Je jasné, že musíme někam dolů. Ale směr? Narážíme na nějakou stopu od lyží, nejspíš naši včerejší, a po ní dojíždíme ke Žluté díře, kde už Adam do bandasky připravuje na záchrannou akci čaj se slivovicou a navádí nás světélkem. Večer obvyklý mejdan… v sedm už nikdo nemá sílu cokoli říct a v osm už nás melodie rádia posílají mimo vědomí, někdy se Ticháč stihne přesunout do svého stanu i napoprvé. Každý den spíme 10-12 hodin.

A máme tu poslední den v roce! Plán je dopoledne pojezdit něco v blízkém okolí a pak se spustit k chatám Balea Lac. Vycházíme kousek do sedla a jako hladoví supi opatrně nahlížíme do strmých, úzkých žlábků, zařezaných do skály jako tanga do pořádné zadnice. Postupně všechny ty jetelné i ty méně jetelné zkoušíme oběma směry. O dramatické situace není nouze. Naštěstí těch pár rozmetadel odneslo jen některé vybavení. Kupodivu za světla, poprvé a naposled na této výpravě, docházíme ke stanům. Kluci rychle balí spacáky a pár bebechů a pálí to směr „civilizace“. No já jsem se unavený rozhodl pro poklidného Silvestra ve stanu s rádiem, lampičkou, vařičem, knížkou a brutální zimou… Absence dvou radiátorů je holt citelně znát, ale jen ať dole pořádně natankujou palivo, dacani.

Adam, Svoby, Ticháč