Původně jsem vůbec nezamýšlel, že bych z této akce něco psal, protože na jarní prázdniny jezdíme kvůli našim ratolestem a jako takovou ji pořádáme právě pro ně, protože tátové se jezdí vyblbnout několikrát za zimu , a to bez dětí. Ale protože v době našeho příjezdu sypalo, sypalo i celou noc a ráno jsme se probudili do jasné neděle. K kolem ležel krásný čerstvý nedotčený prach, a nebylo ho málo, tak se nedalo než nahodit provinilé obličeje a zmizet od rodinného krbu.

Už předem jsem byl domluvený z místním lokálem Vlastou, že se za mnou zastaví, když už tu budu a on to má z baráku čtvrt hoďky autem, ale myslel jsem že spíš zajdem na pivo. Ovšem ten nahoře se slitoval a ušetřil naše játra a tak jsme mohli pořádně pojezdit místy po pás v prachu.

I Vlasto říkal, že netušil, že to bude až tak dobré. Jelikož měl čas jen dopoledne, dávali jsme tomu co proto, až do chvíle kdy nám spadl Libor do díry o rozměrech hrobu, jen asi o čtyři metry hlubší. Chlapa s větším štěstím jsem viděl jen na videu (Wiki Galuška). Díra byla pěkně schovaná za klečí, nebyla vůbec vidět a Libor měl štěstí, že jí trefil zešikma v oblouku, protože kdyby jel rovně tak by narazil přímo do stěny a asi by to nedopadlo dobře. Ještě byla jedna strana díry trochu porostlá klečí , aspoň se měl Libor po čem vydrápat nahoru. I tak mu to trvalo dobře půl hodiny.

Po tomto zážitku nadšení trochu uvadá a další jízdy už jezdíme opatrněji. Celý následující týden se věnuju dětem a manželce, aby v noci na pátek opět nasypalo dvacet čísel prašanu. Nacházím nové a nové možnosti a úplně nejlepší je na tom skutečnost na celém Feuerkogelu lyžuje asi jen padesát lidí a z toho jen dva freerideři, já a Libor. Jak se říká „bokem“ jezdí ještě možná budoucí naděje snowborďák Tomáš, syn jednoho z účastníků zájezdu, třináctiletý ale zapálený do freeridu.