Téměř celý březen v Zillertalu svítí sluníčko, sníh mizí skoro stejně rychle jako opalovací krém. Kromě ježdění v parku se snažím lozit na vysoké kopce, kde jsou výborné podmínky, zvlášť když si člověk přivstane a vše je ještě zmrzlé.  Ke konci měsíce už mě to však přespává bavit, a tak pomalu balím a chystám se mazat domů. Předpověď počasí však mění moje plány a donutí mě ještě pár dnů počkat a užít si můj asi poslední prašan sezony.

V neděli vstávám brzo a vyrážíme s bandičkou za hustého sněžení na kopec. Nikde nikdo a na sjezdovkách třicet čísel sněhu, neodoláme a dáváme par jízd, než se přesuneme kousek vedle. Sněhu ještě není dost a občas jde cítit tvrdý podklad pod prašánkem, proto si užíváme linie v liduprázdném rezortu pár metrů od lanovek. A celý den padá a padá, každou hodinu přibude snad dalších pět centimetrů.

Pondělí nepřináší, k mojí velké radosti, výraznou změnu počasí, sype. Na kopec jedeme prvním lanem. Podmínky jsou ideální, na prudkých místech se trhají malé lavinky, ale to je spíš k pobavení než nějaký bubák. Všude jsou hromady sněhu, a tak je možné si poletět téměř kamkoliv. Prostě paráda. Dáváme jednu jízdu za druhou, když se dá z něčeho skočit, tak letíme.

Autor: Kuba Novotný