Passo Tonale je malá vesnička, která leží na hranici Lombardie a Trentina, v horském průsmyku, téměř dva tisíce metrů nad mořem. Popravdě, Passo Tonale je jedna z nejošklivějších italských vesnic, co jsem kdy viděla. Už když se šplháte nahoru po serpentinách a zíráte na ledovce tam nahoře, dobrý dojem kazí paneláky, jejichž stavitel se inspiroval na Čerňáku. Tonale je propojeno se sousedním střediskem Ponte di Legno (1.257 m. n. m.) lanovkou a dohromady nabízí téměř 100 kilometrů pist. Super věc je, že spousta lanovek začíná přímo ve vesnici, takže netřeba skibusu ani auta. Všude dojdete pěšky a většinou dojedete na lyžích až k apartmánu. Vzdálenost od Prahy je necelých 800 kilometrů, přičemž jen posledních asi 80 kilometrů není po dálnici. Pokud předpověď hlásí sníh, bez řetězů tenhle úsek ani nezkoušejte.. Ceny jsou lehce nad průměrem. V hlavní sezoně denní skipas vyjde na 37 Europeněz, šest dní pak stojí 185 Eur.

Oficiální web Passo del Tonale ( www.adamelloski.com ) tak trochu machruje, že tu najdete tři snowparky. Kecy v kleci. Je tu jeden – Adamello Freestyle Arena. Takovej lepší taliánskej průměr. Park je šejpovanej denně rolbou i růčo, šejpaři jsou vždycky minimálně dva a skoky mají hliněný základy. Frístajl Aréna je rozdělená do tří zón – Pro (v uvozovkách), Medium a Easy. Už při vjezdu do parku probíhá jakási selekce – musíte projet vyřazenou kabinou od lanovky..když se netrefíte, nemáte v parku co dělat. V zóně Pro najdete následující: lajna tří kickerů, přičemž každej má dvě platformy. Velikost od 5 do 12 metrů. Dále je tu spin box, speed rail, čupr box a rainbow. Počínaje funboxem následuje hřiště na šmrdlání – různý trubky, boxy, zábradlíčka, sranda skoky a wall ride. Uprostřed parku je štýlovej dřevěnej domeček, pár lehátek, muzika a divačky. Všechno toto obsluhuje rychlá čtyřsedačka, která začíná přímo ve vesnici a končí tam, kde začíná Adamello Freestyle Arena.

V Tonale taky najdete výborný pub El Bait, kde točí Plzeň a Gambrinus. A dělají úžasný housky. A super aperitivy se spoustou jednotlamek grátis. No, prostě TAM MUSÍTE!

Jasně, ale kvůli parku a českýmu pivu do Tonale asi nepojedete. Tak teď naservírujeme ten největší kalibr: PUDR! A že ho je! Pravidlo číslo jedna – Když v Tonale sněží, tak vždycky nejmíň půl metru. Jezdit v prašanu se samozřejmě dá i okolo sjezdovek, kde jsou pláně bez stromků. Ale to nejlepší najdete na jih od Tonale. Tam, kde je ledovec Presena.

Numero uno jsou skialpový tratě Sgualdrina (italsky to znamená ehm poběhlice) a Cantiere (italsky dělník..úchyláci). Bombice je, že netřeba šlapat..nebo jen kousek, pokud jste lachtani. Zato potřebujete skipas. A auto. Nejlíp dvě. Jedno z nich zaparkujte na parkovišti pár kilometrů před Tonale. A pak vyjedete nejdřív kabinou Paradiso, pak rozhrkanou dvousedačkou na ledovec a dál ještě kotvou do tří tisíc metrů nad mořem. Koukáte dolů směrem k Tonale a po pravé straně začíná paralelní údolí Sgualdrina. První část je trochu sešup a pokud nejste nahoře mezi prvníma – což se podaří málokdy, vetšinou je taky dost rozbitá. Pak se údolí rozšiřuje a už si můžete vybírat kudy chcete jet – pláň uprostřed, mini kaňon vlevo, dropy vpravo. Terén je hodně různorodej, ale zároveň přehlednej.

Trať Cantiere začíná tam, kde končí lanovka a začíná kotva na ledovec. Opět koukáte směrem k Tonale a údolí Cantiere, který je souběžný s poběhlicí Sgualdrinou, máte napravo. Oproti lehké děvě je kratší, ale není exponovaný na slunko, takže sníh víc vydrží. Frajeři, kteří se nebojí, si můžou vyšlápnout hřeben mezi Sgualdrinou a Cantiere a sjet rovnou tam, kde se tyhle dvě údolí sbíhají. Jakmile Vám lyže nebo prkno přestanou jet a jste na placce, zbystřete. Ono totiž údolí pokračuje. Vodopádem a prudkou strží dolů, což se ale s trochou vůle a odvahy dá sjet. Akorát vás pak čeká dobře hodina a půl vejšlap zpět do Tonale. Takže se držte hřebenu vlevo. Vede tudy klikatá cestička, po který tento hřeben objedete. Není od věci jet pomalu. Čeká na vás totiž ještě překvápko v podobě tunelu. Pokud v zimě hodně sněží, vstup do něj může být jen díra metr krát metr vydlabaná do sněhu. A tu musíte najít, protože jinudy cesta nevede. No a pak pokračujete po cestičce, pak kousek lesem a jste na parkovišti, kde jste před tím nechali auto. Hurá na další kolo!

Na další kousek netřeba ani auto. Jen skipas. Jmenuje se Canalino di Diavolo. Ďáblův průsmyk. Není to tak hrozný, když jste nahoře. Ale zdola z vesnice vypadá celkem ďábelsky. Tentokrát vyjedete kabinou Paradiso. Koukáte na Tonale. Kouknete napravo. A tam je hřeben, který vidíte z Tonale. Vy se ho budete držet z druhé strany a to co nejvýš to půjde. O to míň totiž budete muset šplhat. Jakmile je Ďáblův průsmyk nad Vámi, šplhejte nahoru. A pak už jen drop dolů a drandíte prašanem směrem k Tonale.

Trochu náročnější na fyzičku je pak sjezd z ledovce Pisgana nebo Pisganino do Ponte di Legno. Vyjedete kabinou, dvousedačkou i vlekem nahoru a pokračujete vzhůru na hřeben po svých. První je pojezd do údolí před vámi, kdy se snažíte držet vpravo a asi vám to moc nepůjde. O co ale sjedete níž, o to víc musíte šlapat nahoru. Ale šlapat budete stejně. A dost. Vyhrabat se do průsmyku pod Pisganou je celkem zabíračka. A to se ještě musíte vyhrabat nahoru na ledovec. Ten sjezd ale stojí za to. Převýšení je okolo dvou tisíc metrů a dlouhý je přes deset kilometrů. V Ponte sednete do lanovky a za chvíli jste opět v Tonál passu.

Je tu samozřejmě mnohem více možností, jak si prašan užít – Il dito, úzký prudký průsmyk, kde šlapete hodně do kopce, pak – když je málo sněhu – se musíte spustit dolů po laně, a už jen extáze když jedete dolů. Nebo sjedete ze sjezdovky Alpino a dáte se údolím dolů směrem k mezistanici kabiny z Ponte di Legno do Tonale.

No. Možností je spousta. A jelikož v Tonale sněží opravdu často, je pravděpodobný, že se tu s prašanem potkáte. Všichni vzpomínáme na fantastickou sezonu 2008/2009, kdy na Preseně napadlo 28 metrů sněhu. A pak utrácejte za letenku na Aljašku!