Předpověď hlásila, že má nakydat kolem metru sněhu. Vše tedy nasvědčovalo skvělému týdnu. Už cesta byla celkem šílená, když za námi těsně zavírali jednotlivé průsmyky kvůli lavinám. Trvalo nám to nakonec na místo plánovaných 12ti hodin asi 15, ovšem nakonec jsme se dostali k místu určení.

Passo San Pellegrino je v podstatě pár desítek domů kolem cesty, kde se na každou stranu podél cesty jako chapadla rozpínají jednotlivé lanovky. Středisko patří do komplex Tre Valli, které je nejrůzněji propojené a má více přístupných míst, kde San Pellegrino představuje ten nejrozsáhlejší. Největší dominantnou celého střediska pak je hora Col Margharita (2513 m.n.n.), ke které vede gondola a představuje jakési největší lákadlo pro freeridera, jelikož je přímo na její severní stěně vytyčený freeride park.

Neděle pokračovala kydancem, takže nešlo vidět ani na krok. Těšil jsem se, že se bude dát alespoň v lese trocha zaprášit, bohužel už bylo šílené teplo a sníh byl neskutečně těžký, tak jsem s tím bojoval ještě víc než ve Švýcarsku. Pondělek byl zase hnus, ale už naštěstí menší. Tak jsem se rozhodl, že vyjedu gondolou na Margharitu, když u ní potkávám takovou partičku freerideru, co vypadají celkem pro a všichni s lav. báglama. Nahoře před stanicí pak svítí lavinová čtverka, tak si říkám, že nebudu blbnout a nechávám je jít do parku, zatím co jedu dolů po sjezdovce. Jízdou navrch je pak občas zahlídnu, jak sjíždí celou severní stěnu Margharity, která je po kydanci a v tom hnusném počasí (když se tam nikdo neodvážil) úplně čistá bez jediné lajny. V tenhle moment jim sakra závidím. Pondělek nakonec taky nic a tak na Úterý kašlu a beru klasiky, abych pojezdil taky s našima.

Středa, čtvrtek i pátek má být fakt pěkně, takže věřím, že potenciál celé stěny Margharity pořádně testnu. Středa ráno, mírně oblačno, ale jinak moc pěkně. Mířím hned na první ranní gondolu, abych pojezdil, co nejvíc dopoledne, dokud se to se sněhem ještě dá. Vyjedu gondolou navrch a zjišťuju, že freeride park je ještě zavřený. Vlekař mi oznamuje, že ho otvírá až kolem 10, když mu prostě zavolá někdo z lidí, co se o to starají. V tom vidím skialpinistu, jak si to šlape někam po hřebínku Margharity a podle toho, co jsem viděl z apartmánu, tak míří do jednoho z další žlebů, co kopec nabízí. Zapínám hudbu a sypu si to za ním, abych viděl kam aspoň míří. Tím se dostanu do moc pěkného žlebu a potom, co vidím, že to sjel a nikde nic neurval, tak to hecuju a sjíždím taky. A když si to člověk pohlídá, tak se zase úplně na pohodu dostane zpět pod gondolu. (jako u fr. parku)

Dole u stanice potkávám jednoho z party 5 freeriderů z pondělka a oslovuji ho. Ptám se na podmínky, cesty atd.. Tím se seznamuji s Albim, se kterým pak trávím zbytek středy, čtvrtek a pátek. Albi je víceméně místňák, takže věděl kam se dalo a nedalo jít, takže ideálka. Za ty tři dny jsme pojezdili Margharitu a její severní stěnu několika různými způsoby. Samotný park je super, ale ten je rozježděný opravdu za chvíli. Aby se dalo dostat do vzdálenějších míst, je zapotřebí mít pásy a šlápnout si dál, ale nezabere to o moc víc než pár desítek minut. Zde se dají najít pěkná nepoježděná místa.