V roce 2010 jsem seděl v parku na Novém Zélandu a přemýšlel o vysněných destinacích, kde bych rád jezdil. Japonsko figurovalo na prvním místě na mém hit listu. Tři roky a pár bezesných nocích strávených nad zařizováním víza uplynulo a já jsem se ocitl v horském městečku Niseko. Niseko je ,,hezky česky řečeno,, “Powder-Skiing Capital of the World” a místo, kde při cestě do sámošky pro chleba musíte překonávat pěti-metrové závěje.

Dorazili jsme do Niseka ještě před vypuknutím opravdové zimy, takže jsem všechny historky o tom, jak během několika dní zmizí půl města pod sněhem bral s rezervou. Viděl jsem, že většina místních chodila v zateplených gumákách až po pás, což mě přece jen vrtalo hlavou. S napětím jsem tedy očekával příchod prvních sibiřských front plných sněhu. Samotné městečko si zamilujete na první pohled. Je zde cítit ta pravá „freeride atmosféra“ a většina lidí je tu z jednoho prostého důvodu - topit se každý den v tunách prašanu. V Niseku nasněží za rok průměrně 18 metrů sněhu !!! Carvingové lyže tu moc nepotkáte, nejvíc fanoušků získáte, když se na lanovce objevíte v lokálních „lopatách“ japonské produkce. Lopatou rozuměj freeridové lyže, které z dálky připomínají spíš dva snowboardy.

Niseko je dobře přizpůsobené i náročnější klientele. Svou  nabídkou hotelů a restaurací tyto zákazníky určitě uspokojí. To pravé freeridové nadšení je ale nejvíc cítit ráno ve frontě při čekání na první lanovku, kde se sejdou všichni „powder freaks“, kteří už kvůli pohledu z okna nemohli dospat. Naštěstí pro ně, je v Niseku a okolních resortech dost místa na hraní pro všechny. Když si k tomu připočtete fakt, že téměř pořád „kydá“, snadno se vám stane, že si sjedete vaši oblíbenou lajnu, vystoupáte sedačkou nahoru, dojedete na stejné místo a vaše stopy budou již řádně zasypány novou nadílkou. Tuny sněhu a různorodé vulkanické prostředí je samo o sobě pořádný důvod, proč se sem podívat. Možnost dát si k obědu japonské jídlo, večer saké a celý den zakončit ve venkovních lázních „onsen“ však celý trip posouvá na zcela jinou úroveň.

Samotné horské středisko Niseko United se skládá z 5 resortů (Grand Hirafu, Hanazono, Niseko Village, Annupuri a Moiwa). Můžete si koupit ski pas zahrnující celé Niseko United a v případě, že vám je to málo, proslulá střediska Rusutzu a Kiroro jsou coby pípákem dohodil. Stručně řečeno, je zde tolik míst na vyřádění, že jsme po třech měsících každodenního ježdění byli stále u vytržení, jaké nově lajny stále nacházíme. A to nemluvím o back-country možnostech, které oblast nabízí. Oblíbenou třešničkou na dortu je výstup na vulkán Mt. Yotei s možností lyžovat uvnitř sopky. Dlouhatánský nekonečný sjezd zpět do údolí je to nejlepší, co se dá na lyžích zažít. V Hanazono najdete pořádnou U-rampu a skoky pro případ, že by váš lyžařský zážitek nebyl ještě dostačující. Nejpřitažlivější na Niseku je, že tu na rozdíl od „posh“ evropských středisek pořád cítíte to pravé nadšení pro lyžování. Po jízdě, kde se po prsa topíte v prašanu, sjedete dolů k vleku a dáváte si „high five“ s vlekařem. V případě, že nevládnete plynulou Japonštinou, si moc nepokecáte, ale váš a jeho úsměv je ten nejlepší mezinárodní jazyk. Vlekaři jsou zde kapitola sama pro sebe. Málokde na světě najdete lidi tak oddané své práci. Japonský vlekař bude čistit každou sedačku se 100% odhodláním, i v případě (velmi ojedinělém), že zrovna z nebe nic nepadá.

Pro lepší představu vám popíšu náš jeden japonský den. Ráno vstaneme, naházíme do sebe snídani, naskočíme do lyžařského oblečení a sprintem běžíme k lanovce vzdálené zhruba 150m. Ranní závod nám zajišťuje místo na „pole position“ ve frontě na první lanovku. V 8:30 nasedáme do kabinky rozklepáni očekáváním při pohledu na to bílé hedvábí pod námi. Z kabinky rovnou na další vlek a z něj na „old school“ jednomístnou sedačku zvanou „pizza box“, která nás doveze do nejvyššího místa. Lyže na ramena a po 15 minutách chůze jsme na vrcholu vulkánu Annupuri a před sebou máme nekonečný sjezd prašanem, po kterém budou v údolí pořádně pálit nohy. První část je otevřená, takže děláme velké oblouky a letíme prašanem, po pár minutách mizíme v lese a začíná ta pravá japonská zábava. Bambusy pod sněhem vytvářejí super přírodní překážky. Stromy mizí za námi jako ve videohře a my jsme v tranzu. Krátkým traversem se dostáváme k U-rampě. S,, týpkama“, kteří tráví celý den v parku, se nemůžeme měřit, ale i tak si ji užíváme. Pár dalších skoků a v totálním opojení dojíždíme dolů k vleku. Z neznámých lidí se stávají nejlepší kámoši. High fives lítají vzduchem a moc dlouho se nezamýšlíme nad tím, jestli dáme další jízdu. Objevujeme nové lajny ještě pár hodin, dokud cítíme nohy. K obědu do sebe hodíme něco z nabídky Japonského moře, zkoušíme se neopít sakém a odpoledne do toho ještě šlápnem. Místní specialitka je noční lyžování v lese. Vleky jezdí až do 8, takže na hraní máme celých 12 hodin. Na helmy nasazujeme pořádné lampy a razíme směr les. To, co nám ve dne příšlo jako videohra, je teď už pořádná gamesa, ale o tři úrovně výš. Zkoušíme se v té rychlosti a tmě nenapíchnout na strom, protože den ještě není u konce. V Seicomartu nakoupíme pivka a náš další cil je „outdoor onsen“ – veřejné lázně, kde vyvěrá sopečný pramen. Na zavěr dne neexistuje na světě moc lepších věcí. Sedíme ve vroucí vodě, kolem mraky sněhu, z nebe padá další várka, v ruce studené pivko a nechce se nám věřit tomu, co jsme dnes prožili.