Na skok v ráji
Vloženo: 04.02.2012
Původně bylo v plánu vyrazit ve čtvrtek po obědě, v klidu se ubytovat na našem oblíbeném statku, dát trochu večerního společenského života a ráno jít na kopec do roboty. Všechny dostupné předpovědi ale hlásily urputný vichr 90-120 km/h a nám bylo jasné, že nás nahoru v takovém fičáku nevytáhnou. Odložili jsme proto odjez na pátek. .
Razíme z Těšína už v 10:30, protože jedem ještě do prdelákova vyzvednout Klikouna. Čím jsme blíže místa činu, tím víc kipe a fučí, ve finále se provoz zastavuje totálně. V kopci těsně před cílem se kousnul nějaký kamion. Otáčíme to a snažíme se celý ten dopravní zájem objet po bočních cestách. Je nás takových víc a tak jedem pěkně v koloně. Vichr je takový, že sníh sfoukávaný s pastvin kolem cesty dělá před károu totálně neprůhlednou dvoumetrovou stěnu a cesta mizí. Jedem kolem audiny, které trčí ze škarpy jen výfuk tlustý jak roura od kamen a zadní křídlo velikosti středního ultralightu. Klikoun jen suše prohlásí: „Hmmm, rychle a zběsile“. Za chvíli přichází další poryv větru. Jakmile sněhová stěna zmizí, vidíme, jak bavorák před náma jen tak tak vybírá sloupek, který mu stál v cestě, a který přes ten sníh neviděl. No prdel. Konečně jsme na ubytku, piva, žrát a spát.
Ráno vyrážíme za hustého sněžení pod kopec. V dědině je tolik nového sněhu, že nestíhaj uklízet parkoviště, na střechách 1,5-2 metrové čepice, maras. Cestou nahoru čekujeme terén. V místě, kde se sedačka láme ze stoupání na náhorní plošinu, je od ní k zemi snad jen 2 metry, dalo by se krásně seskočit a sfičet parádně prudký svah pod lanem. My ale máme v plánu jiné lajny. Nahoře je dost nevlídno, ale tuny sněhu dávají zapomenout na zmrzlý ksicht. Letíme první lajnu, je to maso, sněhu opravdu hodně, žerem ho, spokojenost. Asi 6 metrů vysoká skalka, kterou jsme tady loni dropovali, neexistuje. Přijíždíme ke kabině na druhé straně kopce. Kurva, co to je? Kabina stojí, velký vítr, fousáč od vleku hlásí, že to pustí, až se vítr zklidní. Čekáme asi 45 minut a rve nám to nohy, všude tolik roboty a my tu stepujem jak šulci. Nakonec se rozhodujem, že po modré pistě sjedeme do dědiny a skibusem či tágem se dostaneme zpět na druhou stranu kopce, kde tolik nefouká. Cesta dolů stála za hovno, chabý sklon modré sjezdovky a masa sněhu udělaly ze sjezdu pochod na lyžích dolekopcom, do řiti s tím. Nakonec nás skibus vyváží z dědiny zpět ke kabině, kterou mezitím pustili. Zhruba 1,5 h ztráty, ale nevadilo. Po zbytek dne jsme si dali dostatečně a to nás sílící sněžení a vítr donutili utéct z kopce asi kolem druhé hodiny. Když jsme končili, všude leželo dalšího půl metru matroše.
Konečně je ráno a nastupujeme do dalšího prašanového dne. Vítr se lehce uklidnil. Cestou na laně zjišťujeme, že v noci syplo asi 70 čísel sněhu. Sedačky už místy škrtají o sníh, a tak borci od vleku kopou zářezy, aby mohli vůbec vozit lidi nahoru. Dáváme první pojezd, hřiště je naprosto bez poskvrnky, odpanňujem jak puberťáci. Kabina sice jede, ale brání se. Vlekaři neustále resetují protestující mašinu, fouká hodně, ale my jsme v transu. Kolem poledne se rozhodujem, jestli nezajít něco sežrat do hospody, jenže se začíná trhat mrak, a tak dáváme ještě jednu. Lepší viditelnost nám dovoluje pustit se dál po hřebeni a vyžrat flek, na který si brousíme zuby od prvního dne, a který známe z minula. Nikdo tu minimálně dva tři dny nejel. Je to krásný prudký hřbet. Leží tu neskutečné množství sněhu, který všechno zasypal a udělal ze skalek a mohutných porostů kosodřeviny nádherné oblé, členité hřiště. Všechny potoky a díry přestaly existovat, kurva , jsme v ráji, hoši. Letím horní, holou pasáž na plný kotel, občas ztratím zem pod nohama, jak se za obrovskýma boulema sněhu dostávají lyže do vzduchu. Nikdy nevím, kdy se to stane. Nádhera. Je tolik sněhu, že vidím na cestu jen občas a světlo je pořád hodně rozptýlené, začínaj se kolem míhat první modříny. Nalevo i napravo mezi stromy a mračny prachu občas zahlídnu některého kamaráda. Všichni jedem kudlu, jako bychom nechali mozek na lanovce. Slyším, jak ze sebe kluci dostávaj tu přemíru radosti a euforie hurónským řevem. Nikdy to nedělám, připadá mi, že se to v horách nehodí, ale teď bezděky taky hulákám jak nějaký baníkovský trotl na zápase se Spartou. Je to fantastická jízda, bezedný lehounký prach, spousta prostoru, nikde ani stopa. Teď ještě poslední sešup a je tu mírná pasáž. Jedu za Petrem, drží to za koule, nechce, abychom se v tom mírném místě zastavili a zůstali po pás ve sněhu. Ztrácím ho z dohledu, nevím kdo to za mě udělal, ale najednou, nevím proč, ubírám speed. Bylo to v poslední možné chvíli. Lyže se zastavují na hraně 6-7 metrů hluboké kolmé díry. Na jejím dně je asfaltová cesta pokrytá centimetrem ledu a na ní leží v divné poloze a bez hnutí Peter. Řvu na něj, dostávám se k němu, pohne rukou. Integrálka mu visí divně na hlavě a je na dva kusy. Doráží Klikoš s Frenkem. Zjištujem, co je, posíláme do prdele nějaké čumily, kterým nestačí odpověď, že si poradíme a tlemí na nás. Peter se trochu srovnává a prvotní šok z nárazu ustupuje. „Hoši je to v píči, cítím, jak mi v kotníku jezdí po sobě kosti.“ Transport z kopce do špitálu, rentgen atd. Patní kost je na kaši. Podepisuje revers a přejíždíme rychle do Česka, kde musí do 6 hodin dostat včelu proti embolce. Jízdu před tím, co to tam poslal, jsme jeli kolem toho místa a bavili jsme se všichni o tom, jaká je to zkurvená past. Krátký výlet do ráje skončil. Ani jsme nestihli pořádně vytáhnout foťáky a něco sejmout, nechávali jsme si to na lepší světlo. Opouštíme ve spěchu Rakousy, paradoxně za slunečného počasí, teď je ale důležité, aby byl Peter ok a mohl s námi zas co nejdřív vyrazit.
Jura “Gazman” Zagura
Petr Lyčka:
Byla to strašná rána, tu vyfrézovanou cestu jsem uviděl moc pozdě. Už jsem neměl čas zareagovat jen jsem ze sebe dostal nějaké nadávky a ani těch nebylo moc, prostě nebyl čas. Prvních několik dní po úraze a i po operaci tři dny jsem si opravdu užil, už to nechci nikdy zažít. Teď už jsem celkem v pohodě, jen nezvednu levou ruku (natažené ramenní vazy) ale to se spraví. Jsem týden po operaci, patu mi sešroubovali a teď mně čeká dost dlouhé léčení. Pan primář Foldyna který mně operoval mi říkal že tak rozbitou patu už dlouho neviděl. Tak doufám že následky budou co nejmenší. Lyžuju 36 let a je to můj první vážný úraz, vlastně je úplně první. Chtěl bych poděkovat klukům za pomoc a extra rychlý převoz do ČR, vím že jsem jim překazil asi tu nejlepší prašanovou žranici v životě.
Ráno vyrážíme za hustého sněžení pod kopec. V dědině je tolik nového sněhu, že nestíhaj uklízet parkoviště, na střechách 1,5-2 metrové čepice, maras. Cestou nahoru čekujeme terén. V místě, kde se sedačka láme ze stoupání na náhorní plošinu, je od ní k zemi snad jen 2 metry, dalo by se krásně seskočit a sfičet parádně prudký svah pod lanem. My ale máme v plánu jiné lajny. Nahoře je dost nevlídno, ale tuny sněhu dávají zapomenout na zmrzlý ksicht. Letíme první lajnu, je to maso, sněhu opravdu hodně, žerem ho, spokojenost. Asi 6 metrů vysoká skalka, kterou jsme tady loni dropovali, neexistuje. Přijíždíme ke kabině na druhé straně kopce. Kurva, co to je? Kabina stojí, velký vítr, fousáč od vleku hlásí, že to pustí, až se vítr zklidní. Čekáme asi 45 minut a rve nám to nohy, všude tolik roboty a my tu stepujem jak šulci. Nakonec se rozhodujem, že po modré pistě sjedeme do dědiny a skibusem či tágem se dostaneme zpět na druhou stranu kopce, kde tolik nefouká. Cesta dolů stála za hovno, chabý sklon modré sjezdovky a masa sněhu udělaly ze sjezdu pochod na lyžích dolekopcom, do řiti s tím. Nakonec nás skibus vyváží z dědiny zpět ke kabině, kterou mezitím pustili. Zhruba 1,5 h ztráty, ale nevadilo. Po zbytek dne jsme si dali dostatečně a to nás sílící sněžení a vítr donutili utéct z kopce asi kolem druhé hodiny. Když jsme končili, všude leželo dalšího půl metru matroše.
Konečně je ráno a nastupujeme do dalšího prašanového dne. Vítr se lehce uklidnil. Cestou na laně zjišťujeme, že v noci syplo asi 70 čísel sněhu. Sedačky už místy škrtají o sníh, a tak borci od vleku kopou zářezy, aby mohli vůbec vozit lidi nahoru. Dáváme první pojezd, hřiště je naprosto bez poskvrnky, odpanňujem jak puberťáci. Kabina sice jede, ale brání se. Vlekaři neustále resetují protestující mašinu, fouká hodně, ale my jsme v transu. Kolem poledne se rozhodujem, jestli nezajít něco sežrat do hospody, jenže se začíná trhat mrak, a tak dáváme ještě jednu. Lepší viditelnost nám dovoluje pustit se dál po hřebeni a vyžrat flek, na který si brousíme zuby od prvního dne, a který známe z minula. Nikdo tu minimálně dva tři dny nejel. Je to krásný prudký hřbet. Leží tu neskutečné množství sněhu, který všechno zasypal a udělal ze skalek a mohutných porostů kosodřeviny nádherné oblé, členité hřiště. Všechny potoky a díry přestaly existovat, kurva , jsme v ráji, hoši. Letím horní, holou pasáž na plný kotel, občas ztratím zem pod nohama, jak se za obrovskýma boulema sněhu dostávají lyže do vzduchu. Nikdy nevím, kdy se to stane. Nádhera. Je tolik sněhu, že vidím na cestu jen občas a světlo je pořád hodně rozptýlené, začínaj se kolem míhat první modříny. Nalevo i napravo mezi stromy a mračny prachu občas zahlídnu některého kamaráda. Všichni jedem kudlu, jako bychom nechali mozek na lanovce. Slyším, jak ze sebe kluci dostávaj tu přemíru radosti a euforie hurónským řevem. Nikdy to nedělám, připadá mi, že se to v horách nehodí, ale teď bezděky taky hulákám jak nějaký baníkovský trotl na zápase se Spartou. Je to fantastická jízda, bezedný lehounký prach, spousta prostoru, nikde ani stopa. Teď ještě poslední sešup a je tu mírná pasáž. Jedu za Petrem, drží to za koule, nechce, abychom se v tom mírném místě zastavili a zůstali po pás ve sněhu. Ztrácím ho z dohledu, nevím kdo to za mě udělal, ale najednou, nevím proč, ubírám speed. Bylo to v poslední možné chvíli. Lyže se zastavují na hraně 6-7 metrů hluboké kolmé díry. Na jejím dně je asfaltová cesta pokrytá centimetrem ledu a na ní leží v divné poloze a bez hnutí Peter. Řvu na něj, dostávám se k němu, pohne rukou. Integrálka mu visí divně na hlavě a je na dva kusy. Doráží Klikoš s Frenkem. Zjištujem, co je, posíláme do prdele nějaké čumily, kterým nestačí odpověď, že si poradíme a tlemí na nás. Peter se trochu srovnává a prvotní šok z nárazu ustupuje. „Hoši je to v píči, cítím, jak mi v kotníku jezdí po sobě kosti.“ Transport z kopce do špitálu, rentgen atd. Patní kost je na kaši. Podepisuje revers a přejíždíme rychle do Česka, kde musí do 6 hodin dostat včelu proti embolce. Jízdu před tím, co to tam poslal, jsme jeli kolem toho místa a bavili jsme se všichni o tom, jaká je to zkurvená past. Krátký výlet do ráje skončil. Ani jsme nestihli pořádně vytáhnout foťáky a něco sejmout, nechávali jsme si to na lepší světlo. Opouštíme ve spěchu Rakousy, paradoxně za slunečného počasí, teď je ale důležité, aby byl Peter ok a mohl s námi zas co nejdřív vyrazit.
Jura “Gazman” Zagura
Petr Lyčka:
Byla to strašná rána, tu vyfrézovanou cestu jsem uviděl moc pozdě. Už jsem neměl čas zareagovat jen jsem ze sebe dostal nějaké nadávky a ani těch nebylo moc, prostě nebyl čas. Prvních několik dní po úraze a i po operaci tři dny jsem si opravdu užil, už to nechci nikdy zažít. Teď už jsem celkem v pohodě, jen nezvednu levou ruku (natažené ramenní vazy) ale to se spraví. Jsem týden po operaci, patu mi sešroubovali a teď mně čeká dost dlouhé léčení. Pan primář Foldyna který mně operoval mi říkal že tak rozbitou patu už dlouho neviděl. Tak doufám že následky budou co nejmenší. Lyžuju 36 let a je to můj první vážný úraz, vlastně je úplně první. Chtěl bych poděkovat klukům za pomoc a extra rychlý převoz do ČR, vím že jsem jim překazil asi tu nejlepší prašanovou žranici v životě.
