První volba padla na resortek Planneralm, který obsluhují jen dvě sedačky a tři vleky. Narazil jsem na něj, když jsem projížděl google earth a podle fotos to nevypadalo špatně, tak ho zkusíme. I když sem jedeme s vědomím, že sněžilo naposledy před třemi dny, tak doufáme, že nějaký ten prach najdeme. První pohled je sice z kategorie nasr.t, protože to vypadá, že je tu všechno rozježděné, ale čím více to tu prozkoumáváme, tak se to už tak špatně nejeví. Pořád se tu dají najít super lines s nedotčeným sněhem, a když   si rider šlápne pět deset minut bokem, je to parádní poježdění. Nemluvě o možnostech pro skialpoše . Ti by se tu museli zbláznit.

Sníh máme super prášek a hlavně na hřebeni nad střediskem má strukturu, kterou jsme ještě nikdo neviděli. Velikostí i tvarem připomíná motýlí křídla. Jsme celkem spokojení s tím, jaké terény jsme tu našli, počasí je super takže vládne spokojenost, jenom Mojmír celkem trpí, protože když minulý týden na Pustevnách zfrézoval lyžema dva pařezy najednou, tak to odnesly jeho záda a nestihl se dát dokupy. Tento zájezd jsme pojali jako poznávačku, po pro nás neznámých střediscích, tak využíváme znalosti našeho známého Vlasta, který je v těchto končinách přece jen doma, a mohl by nám poradit, kde dál se vypravit. Po telefonu se domlouváme co by se dalo v okolí ještě zkusit.

Dává nám tip na i pro něj neznámý Galsterberg. V létě ho okukoval na biku a mohl by podle něj snad stát za návštěvu. Další den se tedy vypravujeme tam. Nahoru vede jedna kabinka a ve vrchním patře resortu je ještě jedna sedačka a nějaké vleky. Kabinka je opravdu výkřik té nejmodernější techniky, tu sem asi přestěhovali   z Bangladéše, protože takovou jízdu jsme ještě nezažili. To i sedačka na Pustevny je proti tomu pendolino.

Jinak terény tady jsou poměrně malé rozlohy, takže co šlo rozrýt je už totálně rozryté. Plochy pod hřebenem Pleschnitzzinken kousek vedle jsou sice z velké části nedotčené a dostupné asi po půl hodině šlapání ale lavinová situace nevypadá dobře, tak se na něj jen díváme. Že je to správné rozhodnutí se ukazuje po tom, co se stalo o den dříve na vedlejším kopci Hauser Kaibling, viz článek. Když už to vypadá že to tady vzdáme a přejedeme někam jinam, tak nacházíme celkem rozsáhlý polom, pěkně vysněžený a nepoježděný, a tak mu dáváme co proto. Jenom ta jízda nahoru nás irituje. Ale co, jsme na výletě takže klid.

Máme před sebou poslední den a rozhodujeme se co dál. Původně jsme sice chtěl na Wurzeralm, ale nějak z toho sešlo a my míříme na Krippenstein. Už dlouho jsme ho chtěli zkusit, takže jedeme tam. Tohle rozhodnutí se ukazuje jako totálně špatné. Pro normálního turistu by podmínky byly skvělé, azuro, nádherné výhledy atd. Ale pro freeridera tu chybí nejméně metr sněhu, dva metry které udávají jsou málo. A samozřejmě skutečnost, že má Kripp v názvu freeride arena tak to podle toho vypadá. Nebudu se tu rozepisovat co a jak, ale sem pojedu znova jedině v případě že budou nahoře aspoň tři metry sněhu a dole metr, plus guida k tomu. Ani se nedivím, že tu borci padají do děr. Dáváme tedy jednu jízdu a balíme to, aspoň budeme slušně doma.