Audina napakovaná až po střechu a na střeše vlastně taky – vezeme totiž i věci od Igora, který byl v tu dobu na ISPO v Mnichově a později se pak k nám připojil. Cesta probíhá v pohodě, ale bohužel jen po Brno, od tama začíná sypat a přestalo…když to řeknu s nadsázkou…až za 6 dní. Na D1 led a sníh, auto neskutečně plave, ručička ukazuje 80km/h, více to nešlo, asi i pneumatiky na tom měly svůj podíl :D. Za pár hodin přejíždíme hranice do Německa, cesty už jsou sjízdnější, a tak můžeme zrychlit. S přibližováním se k hranicím s Rakouskem se postupně rozednívá a přibývá i sněhu a kolon. Posledních 50km je na dálnici takové množství sněhu, které jsem snad doposud na dálnici neviděl. Přejet z pruhu do pruhu bylo takřka nemožné.

V 11 jsme na parkovišti u Golmu, převlíkáme se, balíme batohy a vyrážíme nahoru na kopec. Vystupujeme z kabinky a míříme do lesa, sněhu až po gule a endorfiny jenom stříkaj. Jezdíme prudké lesy, občas dáme nějakou fotku. Sníh kupodivu poměrně dobře drží a nesype se. Ty nejexponovanější místa se už vysypaly samy. Bohužel co nikdo nechtěl, s postupem dne se otepluje a ve spodních částech to už dost měkne. Po lyžování se přesouváme autem pod středisko Montafon, kde někde v lese rozbalujeme stan a po večeři jdeme poměrně brzo spát. V noci jel Vojta pro Igora, který dojel z Mnichova do Innsbrucku s Fidelem v autě a od tama pak vlakem do Bludenzu, kde už jej „čekal“ Vojta. Ráno se budíme do okna, valíme nahoru na Montafon, stíháme tři lajny v nádherném pudru, pak se zatahuje, začíná sypat, přichází flatič a ježdění končí.

Druhou noc řešíme já s Igorem v autě, kvůli mému zánětu ledvin, se kterým sem tam už přijel. Vojta a Svoby jdou do stanu. Ráno opět čerstvý prach a okno s oskarem. Tentokrát jedeme na Hochjoch, stihli jsme pouze jednu krásnou „big mountain“ (spíše to byla louka) lajnu hned za hřebenem od lanovky. Slunko zase fuč, a opět špatné světlo. Tak se tedy přesouváme na druhou stranu střediska skrze skoro 500m dlouhý tunel, na což jsem docela zíral. Na druhé straně Igor vzápětí vysypává takzvaně „jasný“ svah, naštěstí se mu podaří vyjet a tak se zůstalo jen u výchovných hlášek. Po svačině se trháme já a Svoby. Téměř ihned jsme si našli pěkné lajny mezi lavinovými zábranami, kterých je tam nasázeno opravdu nahusto. Ježdění je tam mnohem lepší, než jak to vypadalo ze sedačky. Ke konci dne se k nám připojuje Igor s Vojtou a poslední lajnu jedeme krásnou plání od vrcholku hory až do žlabu, kde se pak po 10 minutovém traverzu dostáváme na sáňkařskou dráhu, kterou sjíždíme dolů do města. Jelikož jsme v úplně jiném městě, než kde máme auto, tak bereme skibus směr Montafon. Pod Montafonem v rychlosti napakujem všechny věci do auta a valíme natěšení na první noc v teple do nedaleké vesničky na úpatí hor. Stará a milá paní na nás už čekala ve dveřích. Po třech dnech si konečně zcela naplníme žaludky pořádným jídlem. Venku hustě sněží a do rána má spadnout slušná vrstva.

Čtvrtý den vstáváme do totální sypačky. Na autě je dobrých 30 čísel prachu a paní majitelka i při svém úctyhodném věku zdařile odhazuje sníh okolo domu. Po domluvě jedeme na Golm do lesů. Já s Vojtou dáváme první jízdu hned pod lanem, dokud to ještě není rozježděné. Igor se Svobym na naše doporučení jedou stejnou lajnu, když v tom asi po 20-ti minutách přijde Vojtovi od Igora zpráva, že si Svoby rozsekl nohu a musí s ním do nemocnice (pod lanem trefil železnou trubku, která šla do holeně až na kost – doktoři mu to museli čistit, dostal sádru po koleno a musel si koupit berle za 25€). Tím pro něj ježdění na tomto tripu skončilo.  Já s Vojtou tedy pokračujeme v neskutečném prášení a přitom neustále dopadává nový a nový sníh takovým tempem, že už i jízda na otevřené sedačce je docela nepříjemná. Jsme mokří jak šťuři a tak jdu na chvíli do restaurace a Vojta pokračuje s Igorem, který dorazil na poslední tři jízdy toho dne.

V pátek opět nový sníh, a stále sněží. Tentokrát míříme na Montafon, kde se k nám přidala příjemná holčina z Argentiny. Jezdíme vankůše, lesy a dropujeme přes lavinové zábrany. Naše nová společnost drží tempo a tak s náma jezdí po většinu dne. Cestou na ubytko se zastavujeme v jednom městě na karneval, kde se přesvědčujeme, že to i rakušáci umí pořádně roztočit. V sobotu bylo polojasno a tak jsme toho využili a jezdili na Montafonu nějaké větší lajny a žebra, kde to byla občas opravdu zábava.

Poslední den probíhal ve stylu azuriče a opravdových BM lajn ve středisku Hochjoch. Několikrát jsme šlápli na vrchol Zamangspitze, kde výstup nebyl tak obtížný, po hřebeni v těch prudších místech byly natažené lana a prošlápnutá stopa. Měli jsme obavy, že někdo z těch rychlejších nám projede dosud čistou stěnu, ale nestalo se tak. Všichni totiž jeli z vrcholu na opačnou stranu směrem do údolí ke spodní stanici. My jsme tedy dávali čisté lajny a střídali se ve focení. Odpoledne jsme šlápli na protikopec, kde už to zadarmo nebylo. Stopu jsme si dělali svou a i přesto že jsme kus šli na pásech, tak závěrečných 100 metrů byla pořádná dupačka. Šlo se už jen po hřebenu a tak jsme museli dát lyže na batoh a šlapat dále po svých v prašanu až po krk.