Potřebujeme se dostat ještě o 100 km dál do oblasti Tamokdalen. Ráno je venku totální azuro a říkáme si, že tento den asi bohužel místo lyžováním strávíme přesunem. V 6:15 nám jede bus, ale jen do půli cesty. Dál netušíme, jak se dostanem. Když nasedáme, sympatický pan řidič se ptá: „Kam jedete?“ A tak slušně odpovíme a na další otázku, jestli víme jak se tam dostaneme samozřejmě odpovídáme, že ne. V naší přestupní stanici nám pan autobusák poradí dalšího pana autobusáka, ale ten jede až v 11h. A tak téměř smíření s nelyžovaním usedáme do restaurace. Je asi 7:30, času máme dost, nespěcháme. A tak sedím na záchodě, hraju hada na mobilu, když v tom přiletí Filip: „Lucko dělej! Máme odvoz!“ Takhle prostě funguje soudržnost místních lidí, kde vzdálenosti jsou obrovské a vzájemně si pomáhat je běžné. Dění najednou začíná dostávat neuvěřitelný spád. Po krátké cestě dodávkou jsme přímo na místě. Partička freeriderů už postává před chalupou. Rychlé seznámení se s Jarkkem, bleskové převlečení a za půl hoďky už čekáme před chalupou na svůj první vzlet helikoptérou v životě. Den je skutečně nádherný, obloha vymetená a kosa strašná. První let je na menší kopec, ale na rozjezd dobré a hlavně powder na full. Druhý let už je skutečný pořádný kopec s dlouhým sjezdem. Sníh na této straně už není úplný prašan, místy firník, ale stále si to užíváme. Hory nejsou vysoké, max. kolem 1500 m.n.m., ale protože se zvedají od hladiny moře, sjezdu ty člověk může zažít opravdu dlouhé. Po sjezdu šlapeme asi hodinu a půl k chalupě. Ale nevadí, není kam spěchat, čas má v těchto končinách úplně jiný rozměr, a tak si to užíváme. Ostatní nacucanci k chatě letí. Po návratu se „ubytujeme“. Tzn. najdeme si svůj koutek v chalupě, kde spí asi 40 lidí na patrových postelích nebo na zemi. A začínáme činnost, kterou pak provozujeme ještě každý den několik hodin, tzv. zewling. Na oslavu příjezdu si dáme pár panáků hrušky, ale musíme šetřit. Alkoholu máme pomálu a koupit se v místě nic nedá.

Ve středu nám počasí nepřeje. Sněží a viditelnost je jen malá a tak jdeme na pásech poznávat okolí a hikujeme kopec nad barákem. I přesto, že neletíme helinou, den si užíváme. Stále se kocháme místní krajinou, jejím neuvěřitelným rozměrem a panenskostí okolních kopců. Pocit, když jsme nahoře, kam jsme si vyšlápli, sedíme na lyžích, sněží a je úplné ticho, je neuvěřitelný. Nikde ani živáčka. A tak tam sedíme, oba zticha a jen sem tam si navzájem sdělíme, jak je to boží, nebo jaký je to mazec.

Ve čtvrtek to ráno s létáním opět vypadá bledě. Předpověď byla známa, ráno teda nikdo nespěchá, ještě v 9h není v chalupě vůbec žádný pohyb.  Po dopoledním zewlingu vyrážíme opět na pásy. K vrcholku nás kousek přiblíží skůtr. Počasí se začíná umoudřovat a tak se nakonec ještě odpoledne začne lítat. Na kopci jsme už hodně po čtvrté. V naší partičce jsou zkušení místňáci a kopec vybrali nádherný. Prašan lehoučký jak pírko a sjezd nádherně dlouhý a zajímavý. V horní partii je to trochu prudší, ale jinak easy. Prašánek nás podržel. Dnešní sjezd byl nejhezčí, z celého pobytu. Večer jdeme spát o něco dříve, pátek má být totiž dnem závodu.

Vstáváme v 7. Počasí se opět vydařilo, slunko dává na fulič a je chladno. Po 6-ti člených skupinkách nás helina vyveze na kopec proti závodnímu svahu. Závodní kopec budí respekt. Stěna je dlouhá a mě připadá dost prudká. Je těžké odhadnout velikost skal a dropů. No naštěstí já se k žádné velké akci nechystám J. Dost dlouho sedíme a čekáme, než se kopec připraví na závod. Je třeba odstřelit přebytečný sníh a vytvořit tak bezpečné podmínky pro závodníky. Jakmile je všechno připraveno, sjíždíme pěkný sjezd prašanem dolů do údolí, což je zahřívací jízda před závodem. Druhý dnešní let helinou je už na start. Podél celého hřebene na vrcholu je převěj a dolů nejde vidět vůbec nic. Závodníci se můžou orientovat podle nahoře umístěných bannerů. První startují holky, pak kluci, startovní pole je promícháno SNB a SKI dohromady, což mi připadá fér. Startovalo 14 lyžařů, 14 snowboardistů, 2 lyžařky a 3 snowboardistky.