Druhý den ráno je nádherně, dopoledne trávíme stavbou iglú, sochy králíka v nadživotní velikosti a opalováním. Odpoledne vyrážíme jen tak na lehko si sjet nějaký kopeček a později „řádíme“ na kadibudce. Večer už jen plánujeme zítřejší návrat zpět.

Jelikož je posledních několik dnů opravdu velmi pěkné a slunečné počasí, rozhodla se spousta sněhu podívat do údolí a celý druhý den vidíme a slyšíme velké množství lavin. Z tohoto důvodu vyrážíme na zpáteční cestu již asi v 5 ráno. Chybička se ale vloudila, ráno je vše zmrzlé a hladké jako sklo. Jelikož nemáme ani mačky a ani haršajzny, po prvních několika stech metrech to vzdáváme. Vystoupat do prudkého srázu při těchto podmínkách nezvládneme a čekat na sluníčko až sníh změkne, je vlastně čekání na laviny. Z průvodce víme, že se dá vrátit nazpět podél Beaver river až k cestě.  Tento úsek podél řeky však měří asi 33 km plus několik kilometrů k řece samotné. Nedá se nic dělat, bude to dlouhý pochod. Otáčíme, sundáváme pásy a začínáme sjíždět dolů k řece.

Sjezd nám trvá asi dvě hodiny a jedná se spíše o bloudění v lese, obcházení neprostupných míst, překonáváním potoků a podobně. Nakonec se dostáváme ke staré ruční lanovce, pomocí které je možné překonat řeku. Mimo jiné je to jeden z mála orientačních bodů, které jsme schopni přesně určit. Samotné překonání řeky v zavěšeném vozíčku je poměrně sranda, i když tahání asi 5 milimetrů tlustého drátku (pomocí kterého, se celé zařízení dostává do chodu) s plně naloženou lanovkou je makačka. Dále už následují nekonečné hodiny pochodu mírně zvlněným dnem obrovského údolí. Nejnáročnější na celém pochodu je orientace v terénu, kde nejsou sebemenší orientační body, kromě řeky a hor okolo, jež je těžké v zasněženém lese pozorovat. Po asi 10-ti hodinovém pochodu, kdy jsme téměř na okraji sil a již nedočkavě vyhlížíme silnici, několik set metru nad sebou zahlédneme malou chatku. Když k ní dojdeme, nestačíme se divit. Uto Hut, jak se budka jmenuje, je jen něco za půlkou celého pochodu. Okamžitě nám dochází, že dnes již dál nedojdeme. Štěstí v neštěstí je, že je chata otevřená. Navíc jsme plánovali, že dojdeme dnes až do konce, a proto už nemáme skoro žádné jídlo. Poprvé v životě dávám za vděk zbytkům instantních polívek (i když jsou všechny již pár let prošlé), které tam zanechali naši předchůdci.

Poslední den je již ve znamení únavného pochodu. Navíc se mi a Steavovy nalepí na lepidlo pásů jehličí a přestávají držet na lyžích. To má za následek, že se mezi lyže a pásy dostane sníh a pás se za chvilinku smekne stranou. Tím pádem je třeba každých pár set metrů zastavit, vše očistit od sněhu a pás znovu nasadit. Toto cvičení se stává za chvilku tak psychicky vyčerpávající, že divočinou zní to nejsprostější z českého i anglického slovníku. Jediným vytržením z monotónního pochodu je medvědí rodinka, kterou naštěstí tak vyděsíme, že před námi prchá na strom.