Ráno kolem 7 hodiny balíme batohy a zvažujeme, kde necháme stát následujících 6 dní auto. Kulantní řešení nepřichází a tak vyrážíme k přechodu s tím, že se to vytříbí. Taky že vytříbí. Po příjezdu obtížně sjízdnou neprohrnutou polňačkou se zdá být hranice, kterou tvoří 2 unimobuňky s ruční závorou a slunečním kolektorem, opuštěná. Po chvilce se otevírá okénko s překvapeným, ale sympatickým, celníkem. Zděšeně ze sebe vysouká něco jako: „No car, it´s impossible, albanian way is katastrofa“, čehož využíváme a okamžitě sjednáváme parking přímo u přechodu. S obavou, zda auto ještě někdy uvidíme, vyrážíme s asi 35 kilovými batůžky, připnutými lyžemi, v lyžákách a v poměrně silné sněhové vichřici, k albánskému okénku. Vše je ok a tak jdeme dál. Hned za závorou končí rozbitý asfalt, následuje asi půlmetrový vertikální práh a po dalších 20 metrech se cesta najednou  propadá o 2 metry dolů do koryta vyschlé řeky. Tím se brouzdáme asi půl kilometru až narážíme na říční tok a první albánské stavení, ze kterého na nás startuje Albánec. Hned nás střídavě drží za ruce a tahá k sobě domů, snažíme se odolat jeho agresivní, zato velmi srdečné formě pohostinnosti. Celé komunikační (on albánsky, my česky nebo anglicky) kolečko trvá asi nekonečných 20 minut a nám se bez konfliktu daří jít dál. Problém je, že musíme buď přes jeho plot, nebo přebrodit řeku. Vybíráme plot, kde je k tomuto účelu postaven schůdek (první 3 fotosy z pohraničí jsou ze zpáteční cesty kdy bylo pěkně a dalo se fotit).  Po dalších 2 km umíráme pod zátěží a dáváme pauzu v závětří před polospadlým mostem přes divoký kaňon řeky. Cesta už je jinak docela dobrá, není to asfalt, ale jet by se po tom dalo. Další 2 hodiny jdeme pěšky skalnatým úzkým kaňonem, sněhu pomalu přibývá, a tak na jeho konci kde nacházíme závětří konečně obouváme lyže, valíme na pásech a celou dobu dost stoupáme. Za kaňonem začíná poslední vesnice před horami, Lepusha . Plán je jasný, nikde nezastavovat a celou vesnici prosvištět aniž by si nás kdokoli všimnul. Místí lidé jsou dost zvědaví, mají dost času a projevují strach o cizince, když jdou do hor. Sami z nich mají veliký respekt, a při tom jak jsou vybaveni, se tomu nedivíme.

U prvních domů na nás zase někdo huláká, tak zvyšujeme tempo. Po 500m potkáváme skupinu chlapů, kteří v tom větru táhnou na zádech obrovské balíky sena v doprovodu agresivního ořecha, kterého po chvíli, pro změnu, táhnu na ocásku zadního úchytu pásů já. Mára sebral odvahu a sem tam se snaží fotit. Další asi 2km máme klid, v půlmetrových kolejích potkáváme plně obsazený, nový, nablýskaný Nissan, prohodíme pár slov se spolujezdcem, který umí anglicky. Nevypadají na místní - leda místní mafii, která objíždí domy a vybírá výpalné. Dáváme pauzu a nabíráme síly na poslední těžký úkol - průchod centrem vesnice (hospody, víceúčelové fotbalové hřiště/výběh prasat a skotu, škola). Hned u hospody potkáváme starého známého, 13letého Sebastiana, který mi tady v létě zařídil parking u prasečího chlíva a hned nás láká na kafe. Odmítáme a slibujeme, že za cca 5 dní se stavíme na cestě zpět. Jméno Sebastian si pamatujte, ve 3. díle o něm bude ještě řeč.

Nasazuju tempo, protože vidím, jak se ve škole hýbou záclony. Mára fotí a zaváhá, zatímco já mizím v lese nad vesnicí. Na Máru se vyřítí ze školy minimálně 20 dětí, velmi rozmanitého věkového spektra, a už zkoumají. Jedna čtveřice tvoří řadu podél lyže a už hmatem hledají příčinu toho, proč ty lyže stoupají. Mára situaci s přehledem zvládá, fotí a já se bavím kousek nad ním v lese. Stoupáme traverzy prudce vzhůru a vítr dosahuje poryvů 20-25m/s. Kolem 15 hodiny procházíme místem, kde se svah na chvíli pokládá, stromy praskají a my spekulujeme, co budeme dělat dál. Čím výše jdeme, tím je vítr brutálnější. V lese je nafoukáno hodně sněhu a nabízí se možnost hlubokého záhrabu. Proto hledáme co „nejbezpečnější“ místo kdyby něco spadlo. Kopeme záhrab, tavíme sníh, vaříme a valíme na kutě, s nadějnými vyhlídkami na další den, kdy má být jasno. Za neustávající vichřice a praskotu stromů se probouzíme do nového dne. Je jasno, to je ta dobrá zpráva. Vítr neustal, to je ta horší. Po krátkém boji vůle a těla zavádíme pojem míra dojebanosti a jeho škálu a razíme dál. Vycházíme z lesa na louky a za hřebenem vidíme skalnaté masívy pohoří. Škrábeme se na hřeben, vítr nás několikrát shazuje. Vstát v něm s tím vším je docela mazec, navíc máme kvůli lavinám od sebe odstup, takže se s tím bijeme každý sám a na bezpečných místech a v závětří (celkem byly 2) dáváme krátké pauzy. Odpočívat se dlouho nedá, je zima. Konečně dorážíme na hřeben, namlsaný na sjezd házím hned po startu tlamu. S tím větrem a batohem to není jak jsem si myslel :D. Sjezd do malebného údolí se po krátké době mění v boj s vegetací ve stále skalnatějším a zužujícím se žlabu. Míra dojebanosti roste a po pár pádech a nedobrovolných sjezdech lyžema hore stále kamenitějším korytem, hraničí s maximem. Konečně jsme se z něj dostali ven. Ztráty jsou malé, utržený a ztracený úchyt na kamerku na helmě, a lehce potrhané některé součásti výbavy. Údolí je nádherné a je v něm několik opuštěných a otevřených salaší. Další hodinu trávíme výběrem jedné z nich, ve které chceme být zakempovaní po zbytek dní a vyrážet nalehko. Ve většině z nich je uvnitř víc jak metr nafoukaného sněhu. Proto vybíráme tu nejčistší místnost, která se nachází v podkroví největší salaše s přístupem zvenku po 3 schůdcích. Zde stavíme uvnitř stan. Něco málo sníme a já se jdu pokusit o první zdejší lajnu při západu sluníčka. Mára natáčí. (Vůbec po celou dobu jsme sjezdy jen natáčeli, proto z nich chybí fotky a časem se snad podaří sklohnit krátké videjko, i když jak se zdá, tak materiál stojí za starou belu-málo zkušeností). Po mém příjezdu zalézáme do spacáku a věnujeme se každodenní několikahodinové rutině topení sněhu, vaření… Kolem 22 usínáme.

Konec druhého dílu: 2/3

Text: Svoby&Már

Albanie díl číslo 1

Albanie díl číslo 3