V horách jsou v létě pastevci, a ne turisti, značení neexistuje, sehnat mapu byl taky oříšek a rozlehlost hor působí, že jsou větší než kdekoli v Evropě.  I přes pastevectví je tu do určité nadmořské výšky množství velmi starých borovic a buků. Hory nemají souvislý hřeben, je to bludiště poměrně ostrých vrcholů a mezi nimi jsou kromě hlubokých údolí i mělčí rokle. To vše působí na smysly (alespoň na ty moje) dost silným dojmem. A tak mě napadlo, že ukecám nějaké odvážlivce a společně sem dorazíme i v zimě. Časem se ukázalo, že na netu neexistují informace o zimních albánských horách. Jediným zdrojem mi byl článek z knihy Skiing Around The World od Jimmyho Pettersona (nebylo by od věci přeložit ji do češtiny) a pár zprostředkovaných informací od Kaštánka. Jediným odvážným, z mnoha oslovených, se tak stal Mára, za což jsem mu velmi zavázán. O samotné Albánii se ale dočtete až ve druhém a třetím díle, jelikož než jsme se tam dostali, událo se pár zajímavých věcí, o kterých bychom se chtěli podělit taky.

Termín odjezdu jsme stanovili na 1.březen. Po těžkém výseru mého šípáka Forda, kterému dva dny před odjezdem zkolabovalo turbo, jsme 2. března přesedlali na Márovu Rychlou Vačici Fabia 1,2, jejíž výkon, svítící kontrolka motoru a rozměry interiéru ji předurčují zejména pro dlouhé cesty s nákladem a nocováním v kufru. To jsme měli možnost vyzkoušet již na maďarsko-srbských hranicích kolem půlnoci, kde jsme přišli na to, že máme prošlou zelenou kartu a důmyslný způsob jak to zamaskovat nevyšel. Maďarskou hranici jsme přejeli ještě 2x, vždy s novou ideou jak to na té srbské vyřešit, ale po třetím neúspěšném návratu zpět do Maďarska a několika telefonátech na Global assistance, jsme si ustlali v autě a řešení přesunuli na „ráno“. Cca kolem poledne vjíždíme se zavařenými mozky a zfalšovanou zelenou kartou v hráškovém kabátku. Při přejezdu nám tlustý pohraničář horečně vysvětluje, že veškeré vybavení, které vezeme, musíme dovézt i zpět, což zatím moc nechápeme, ale po cestě časem začínáme, skrze policejní kontroly a jejich dotazy a četné zdánlivě velkorysé, avšak ne úplně čitelné nabídky od lidí z blízkosti ski resortů. Užíváme si první z mnoha vydřených vítězství a pomalu začínáme vnímat zvláštní atmosféru „divokého“ východu, kde kupodivu sněží a všude leží 20-30cm. Večer, kolem půlnoci, dojíždíme na hranice s Černou Horou, kde, po přejezdu, kempujeme v kufru. Kvůli předpovědi odsouváme Albánii a ráno míříme směr Žabljak, kde se ubytováváme.

Kolem 11 vychází sluníčko a tak jdeme otestovat místní resort Savin Kuk.  Sněhu je poměrně dost ale slunce velmi rychle mění jeho kvalitu, nicméně atmosféra střediska nám vše vynahrazuje. Staré spolehlivé stroje, vlekaři pokuřující vleže na sluníčku, bezpečnostní opatření = 0, lidé sem tam padají ze sedaček kousek po nástupu a na horní sedačku si troufá tak 10 lyžařů z celkových asi 50 přítomných. Nahoře si dáváme krátký hike a pár jízd, které zakončujeme v  místní kneipě, dáváme si čevapčiči, dle chuti asi z osla, a bier „Jelen“, jehož chuť je doprovázena příznačným gestem barmana.

Druhý den je ve znamení kitu. Krátký výlet na pásech, pár krátkých sjezdů, přestává foukat a my, mimo plán, táhneme kity nazpět po svých, místo aby táhly ony nás. Sníh v dolních partiích dosahuje takových kvalit, že není třeba mít pásy. Večer checking počasí, víno, klobásy, fazole.

Ráno balíme a kolem poledne odjíždíme na Albánské hranice. Příjemná cesta vede kaňonem řeky Tara, nikde nikdo, a tak si okouzleni dáváme pauzu u jednoho krásného mostu přes kaňon a děláme blbosti. Po cca 20 km kaňonu blokuje cestu bagr.  Borci ve vestách ohlodávají kladívkem místní stěny, jiní pokuřují a nervózně přešlapují. Po 30 minutách se za námi vytváří kolona 4 aut a jednoho autobusu, jehož posádka vystupuje a každý zapaluje cigáro. Hrajeme hru komu rupnou nervy dřív a půjde to šéfovat.  Po dalších 10 minutách vyhrává řidič za námi a v teplácích, kožené bundě a elegantních polobotkách vyráží se založenýma rukama líným krokem k pracovníkům. Po dalších 10 min projíždíme a já přemýšlím, kam až by stála kolona, kdyby na 45 min zablokovali u nás cestu pod Strečnem a zjišťuji, že zdejší životní tempo mi opravdu vyhovuje. K večeru se černohorským venkovem blížíme k albánskému pohraničí. Cítíme se jako malé děti, jež by si údivem z okolního prostředí ukroutily krky. Při západu slunce vaříme a kempujeme v autě v blízkosti hraničního přechodu, s krásným výhledem na okolní hory a městečko Gusinje a za zpěvu z tlampačů místních mešit. Neustálé myšlenky, nad tím, co že to hlásí z těch mešit a strach ze všech a zároveň z nikoho (asi nejvíc z vlastních fantazií), nás pomalu uspávají.