Poprvé to bylo v Anchorage, někdy v devadesátým šestým. Řešil jsem nějaký hajkování se snowboarďákem Jay Liskou u něj v krámku. Vytáhnul ho na mě s tím, že je to to nejlepší hned po heli. Nějak se mi to nezdálo. Sebral jsem svoje sněžnice a šel po svejch. Když člověk šlape po kopcích s partou, kde mají sněžnice všichni, není co řešit.

Na ten split z Aljašky, podélně říznutej Generics AK jsem si vzpomněl až časem, když jsem v Kanadě po kolena v prašanu šlapal na sněžnicích dlouhý štreky s lyžařema. Supěl jsem ve stopě daleko za nima a nestačil ani těm výrazně slabším. Tenkrát jsem vylezl ve Whistleru na střechu, čtrnáct dnů mlátil za dešdi kladivem do hřebíků a ten cash, co jsem za to dostal narval do svý první rozříznutý desky od Burtona.

Bylo to na první pohled hodně sofistikovaný zařízení. Fůra precizně vyrobenejch kovovejch součástek, který do sebe přesně pasovaly. Ale jen v obýváku na koberci. Když to člověk začal používat, nadšení malinko opadlo. Ta věc zamrzala, potřebovala hodně násilí a vůbec to nefungovalo, jak mělo. Když jsem ale zase vyrazil s lyžařema na tůru, směle jsem razil stopu.

Netrvalo dlouho a nepovedenej Burton šel z domu. Místo něj jsem pořídil frírajdouvou desku s pořádně širokou špicí a krátkou patkou od LTB a k tomu Voile kit. Voile je výrazně jednodužší systém, kterej naopak působí trochu rumunsky. Od tý doby jsem to nevyměnil. Zaprvý nebylo za co a zadruhý funguje celý roky v pohodě. Tak že bomba.

S tímhle mazlem jsem začátkem února přiskočil k Fíďasovi a Zemičovi do auta a vyrazili jsme trochu zaprášit na hory. Pár dní jsme se na Penkenu pod dobytčákem předháněli s místňákama v závodech o nejlepší bílou lajnu. Ale že tam byl lidí mrak, po třech dnech se nám to omrzelo. Čtvrtej den jsme se sbalili a odjeli o údolí vedle. Byli jsme sice pořád na dostřel od Hintru, ale sněhu bylo najednou třikrát tolik. Ubytovali jsme se na chajdě, kam v zimě chodí akorát skialpinisti. Je totiž deset kiláků nad parkovištěm. Chatař na nás, jako na snowborďáky koukal ze začátku trochu spatra. Když nás ale začala bejt přesila, zkrotnul. Dvě hodiny po nás dorazil zbytek party s prknama a Jeremy Jonsem, kterej měl tenhle malej splitboardovej sraz na svědomí.

Jeremyho jsem ten den viděl potřetí. Prvně to bylo za smeťákem v Haines na Aljašce, kde jsme si hraním fresbee golfu krátili dlouhou chvíli při čekání na lepší počasí, podruhý ve filmu Deeper a teď jsme společně popíjeli Weizen Bier.

Ráno jsme celá tlupa vyrazili mlhou do kopce. Jezdili jsme všichni pohromadě skrz malý borovice. Byla to trochu nuda, hlavně proto, že se furt čekalo na některý slabší kusy, ale slibovali jsme si od toho s klukama, že aspoň něco okoukáme. Když se scénář opakoval i druhý den a my viděli, že mistr splitboardu dělá všechno stejně jako my a že vlastně není co okoukávat, vyrazili jsme třetí den po svejch. Na Jeremym bylo vidět, že by si taky radši šlápnul některej z macatejch kopců kolem, ale byla to pro něho služebka a vybral kopec, kterej se hodil i pro brzdy.

Splitboarding se v poslední době vyhrabal z úplnýho undergroundu a může za to právě Jeremy a jeho filmy o hajkování. Firma na prkna mu asi taky docela šlape. Jenom já a Zemič jsme měli LTBéčka, všichni ostatní šlapali na Jonesech s vázáním Karakoram, sem tam někdo Spark. Vlastně to všechno vychází ze systému Voile, ale je to trochu líp vyladěný. Zemič s Fiďasem si se Sparkem taky chrochtaj blahem, že prej supr. No tak asi jo.

V každým případě jsme zbylý dny šlapali sami ve třech. Prachu bylo nad kolena a kopce bez jediný stopy. Voni totiž ty skialpinisti lezou do kopce jenom aby lezli do kopce. Vůbec je nezajímá, že by si mohli dát jízdu dolů v prašanu. A když už jedou, motaj se kolem svý vlastní stopy, kterou šli nahoru. Takže každej den dvě jízdy s převýšením přes 600 metrů, sem tam nějaká fotka, strečing, po večeři pivo a do pelechu. Je teda pravda, že to šlapání dá člověku zabrat. A těch pár dní na Penkenu se na nás taky podepsalo, tak že jsme pomalu začali mít dost. Po pěti dnech šlapání  jsme se dohodli, že to stačilo, sbalili jsme se a vypadli. Ale  ani hlad, bolavý nohy ani smradlavý ponožky nám nebránily vymyslet další vejlet se splitama za prašanem.