Galásek a Já jsme to vyřešili moc chytře, když jsme se vyhli řízení aut několika promilemi v krvi… J.

Ono to ale nebyla jen tak obyčejná cesta. Strestali jsme ve dvojku litr slivovice a pak si jen pamatuji, jak jsme nemohli trefit ten správný sjezd z dálnice a jako by toho nebylo málo, klasicky se nám porouchalo jedno z aut. Prasklý řemen od alternátoru to jistil… Zkoušeli jsme úplně všechno, od špagátů až po lanka. Dokonce nám opět chtěli pomáhat i místní poldové, jak je našim zvykem. Vše naštěstí dopadlo dobře a řemen jsme sehnali i v neděli. Takže se jelo dál.

Konečně přijíždíme do cíle naší cesty. Vítá nás krásné městečko Bohinj s ještě krásnějším Bohinjskim jezerem, o kterém bude ještě řeč. Zařizujeme si ubytování, permanentky a obhlížíme okolí jezera. Jelikož ve vyšších polohách vládne špatné počasí, rozhodujeme se strávit zbytek dne dopíjením zásob.

Druhý den ráno se probouzíme do stejně škaredého dne jako včera. Po snídani se rozhodujeme  že vymyslíme nějakou aktivitu kolem jezera. Jelikož lyžovat v mlze nemá smysl. Já s Galáskem vysedáme u jezera a pořizujeme si časozběry a fotky okolí. Čekáme na kluky kteří se vrátili a  konstatovali že jediné dobré místo, kde se dá postavit kicker je poblíž místa kde nás vysadili. Tak se dáváme do práce a za chvíli je dílo hotovo. Kluci skáčou, co je jen napadne. Už ani nevím čí to byl nápad, nacpat mne do neoprénu a poslat do ledové vody fotit (připadal sem si jako ledoborec). Naštěstí to podpořil pan RUM, kterému děkuji, že jsem nezmrznul. No a takhle skončil náš další den, celkem produktivní na fotky J.

Třetí den ráno po probuzení nás chytne šok. Zase mlha. Ale co, dneska se už musíme podívat nahoru, někdo zahlásil u snídaně. Taky že ano, jedem konečně na lyže J. Jenže se nebylo z čeho radovat, místo obhlížení areálu a výběru dobrých lokalit k natáčení jsme nakonec s viditelností 3 metrů brouzdali akorát sjezdovky. Mimo se jezdit opravdu nedalo L. Takže jedem na apartmán. Následuje večeře, volná zábava a hurá spát.

Čtvrtý den ráno jsme mile překvapeni, když vidíme oblačnost mírně roztrhanou. Rychle snídáme a vyrážíme. Na kopci jsme nemile překvapeni, když vidíme ten nedostatek sněhu a rozryté pláně.  Jezdíme po středisku a snažíme se najít nějaké místo, kde by se dalo něco vytvořit. Po prozkoumání střediska jsme narazili na jeden kopec v nejvyšší části střediska, kde se muselo chodit po svých. Asi proto byl z jedné strany bez jakékoli poskvrny. Bohužel už nás tlačil čas, tak jsme si řekli že si to necháme na poslední den. Dolů ze střediska jsme jeli po uzavřené sjezdovce na které nebylo moc sněhu, ale dalo se krásně dojet až na parkoviště .

Večer klasicky večeře, zhodnocení dne a naplánování posledního dne u lahvinky vína.

Poslední den tripu jsme po budíčku zjistili, že počasí nám přeje. Neváhali jsme a hned po snídani  jsme razili na kopec, kde jsme to měli dopředu naplánováno. Pro mne osobně byl nejproduktivnější poslední den. Kluci byli rozdropovaní a tak se ničeho nebáli, stačilo jen ukázat a šlo se na věc. Po příjezdu na parkoviště jsme strašně unavení. To nám ale nebrání v návratu zpět domů.

Nakonec  chci  poděkovat všem účastníkům... Bilovi, Bukovi, Galáskovi, Pajunkovi a Roštákovi za super atmosféru celého tripu. A taky středisku Vogel a Hudy sportu za sponzoring. O fotky budete milí čtenáři ochuzeni, jelikož ten nejlepší výběr si schovávám až na premiéru filmu White Line, kde proběhne vernisáž mých fotografií… Zdraví váš oddaný schizofrenní fotograf SLAVÍČEK