Letošní jednodenní trip za, pro nás dosud ne příliš probádanými krásami českých hor, směřoval opět do Jeseníků. Tentokrát to bylo až skoro k jejich nejvyššímu vrcholu Praděd. Byli jsme ovšem zlákáni půvaby Velkého kotle, takže jsme Pradědu nakonec vůbec nedosáhli.

Celá akce se začala plánovat u pátečního oběda, kde jsme s fotografem naší výpravy (Ludwou) probrali naše tužby, zajet si v sobotu někam zaprášit. Po tom, co jsme vyloučili zahraniční destinace, kontaktoval Zeldy nějakého lokála na Pradědu, a bylo jasno, že vyrazíme právě do Jeseníků, kde v tu dobu bylo nejvíc sněhu. Předpověď slibovala polojasno a okolo -7°C.

V sobotu ráno jsme byli všichni 3 překvapivě svěží, abychom včas vyrazili z Brna a stihli bus v 9 hod., který nás vyvezl ze sedla Hvězda až k Ovčárně. Tam jsme využili nejskvělejšího vynálezu 20. století – Tatrapomy, která nás přemístila pod Vysokou holi. K okraji Velkého kotle jsme si došlápli po svých, a pak nás čekal pojezd dolů kotlem v příkřejším svahu ředěného párem menších dropíků. Lokalita to sice není nijak velká, a navzdory tomu, že sníh už tu nebyl té nejpříhodnější konzistence, tak jsme si tu náležitě vyhráli.

Při následném stoupání na pásech zpět na hřeben, nás kromě kamzíků, kteří pobíhali okolo, předběhla i oblačnost, která se postupně zvedala tak, že jsme za chvíli skoro nic neviděli a museli jsme si najít jiné hřiště. Na druhé straně kopce, směrem k chatám, jsme naštěstí našli i trochu nerozježděného prašanu, který jsme patřičně ztrestali.

Na závěr dne jsme si ještě procvičili vyhledávání zasypaného v lavině, kdy jsme za pět minut lokalizovali a vyhrabali zakopaný pípák. S pocitem dobře odvedené práce jsme se vydali k domovům, vstříc lepším zítřkům, vidonou snowkitingu v Norsku, nebo pořádného pojezdu při Kosce na Chopku.