Dlouho pánovaný výlet do Švýcarska začal nabírat na obrátkách v podstatě až týden před odjezdem, kdy začalo pořádně sněžit a byla aspoň naděje, že bude prašan. Plán zní jasně, nejprve zkusíme Davos a potom Adelboden, kde užbude druhá část party ubytovaná na hotelu. Jinak spaní ve stanech nebo autě, prostě lowcosttrip.

Na poslední chvíli se ke mně a Lukášovi přidává ještě Figi, kterého nabíráme v sobotu ráno v Olmíku a vyrážíme směr Davos. Ještě v průběhu cesty přes Česko se mi zdá motor oktávky nějaký divný, slabý výkon dávám za vinu plně naloženému autu, přeci jen vezeme pět párů lyží, věci na týdenní kempování, jídlo, … Po natankování v Německu se mi na palubce rozsvěcuje kontrolka elektroniky motoru a je jasné, že někde nastala chyba. Zastavuju na prvním parkovišti a žhavím telefon domů. Rada od mechanika je jasná, napojit auto na diagnostiku a pak se uvidí. Problém je, že v sobotu večer asi hned tak někoho neseženu. Blbí mají štěstí, na druhém konci parkoviště je servisní vozidlo ADAC, a jeho mechanik nám po chvíli sděluje, že máme načaté turbo. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. S autem se naštěstí jet dá, podle všeho by následujících 2000km mělo vydržet a tak zvesela pokračujeme na Švýcarské hranice. Tam přicházíme na problém číslo dvě, a to že Lukáš nemá ani pas, ani občanku. Na hranici nás neomylně zastavují, ale opět se vše nějak řeší ukecáním a můžeme pokračovat. Spíme na luxusním místě mezi Klosters a Davosem, všude kolem je na letošní zimu obrovské množství sněhu a pořád sype další.

Ráno je mlha a sněží. Počasí na prozkoumávání Davosu nic moc, tak kupujeme permici na jeden den pro Parsenn jdeme na to! Bohužel volné terény nepřipadají v úvahu, mlha by se opravdu dala krájet, takže se celý den potloukáme po sjezdovkách až na pár krátkých pojezdů, kdy zrovna něco vidíme. Ani v nižších lesních partiích to není dobré, sníh je dole těžký a na parkovišti prší. Večeři vaříme v opuštěném kiosku a rozhodujeme se pro noční přejezd do Adelbodenu, kde by sněžení už mělo ustávat.

Po cestě si ze mě dělá srandu navigace, tak poznáváme noční krásy švýcarského venkova. Celou cestu prší, ale čím blíže jsme Adelbodenu, tím sněhu přibývá a v jednom z posledních kopců už musíme nasazovat řetězy, na cestě leží 30cm čerstvého sněhu. Po příjezdu na místo zjišťujeme, že všude kolem je minimálně metr čerstvého prachu a stanování v lese asi neklapne. Díky tomu se na další 4 dny stáváme zajímavostí místního parkoviště…

Ráno opět mlha a sněžení, nahoře odstřelují laviny. K polednímu už jedou všechny vleky a my se vyvážíme nad mlhu do neuvěřitelně nadýchaného prašanu, ve kterém utápím i K2 Pontoon a celkově je skoro problém v tom množství sněhu jezdit. Na svahu jsme jen my tři, všude nedotčené terény, prostě nirvána. Jezdíme, fotíme, sníh máme úplně všude, ale přestat nás donutí pouze hlad a poslední lanovka dolů, sjet z tohoto místa na lyžích k autu bohužel nejde. Večer opět sype, tak se domlouváme s obsluhou lanovky a vaříme pěkně pod střechou. Zde taky vzniká hláška z názvu článku, sněhu máme za celý den dost a představa x-krát za noc oklepávat stany je už skoro nechutná.

Další den se k nám přidávají Tučňáci, od rána azuro a prach. Co víc si přát… V tomto duchu se odehrávají i další dny, sníh ale trochu těžkne, padají laviny a tak jezdíme, kde se dá. Se západem slunce padají teploty hluboko pod nulu, a tak se veškeré naše činnosti omezují jen na uvaření večeře a zalehnutí do spacáku. Lyžáky s flexí 100 ji mají ráno na čísle 200, obouvání stojí za to a o mokrém oblečení ani raději nemluvím. To všechno je zapomenuto vždy s prvními slunečními paprsky, rozhledy po okolí a prvními oblouky ať už ve volném terénu, nebo na perfektních sjezdovkách.

Domů odjíždíme v pátek, po cestě jen doufáme, že nás oktávečka doveze domů. A dovezla!! Nakonec bych rád ještě jednou poděkoval mechanikovi ADAC, švýcarskému pohraničníkovi a obsluze lanovky v Adelbodenu, kteří nám umožnili nebo velmi usnadnili pokračování našeho tripu!