Minulou sezónu jsme se jako obvykle objevili s Pepou Bernátkem ve švýcarské Arose.  Předcházející zimu jsem si tam vyhlídnul několik vrcholků, které jsem měl v plánu pokořit a tak nezbývalo než se za nimi vypravit. Nechci se rozepisovat o tom, jaká to byla pohoda ale spíš dát pár informací na cestu tomu, kdo by si chtěl v Arose trochu zadovádět.

Pítrs s Hasákem ( www.snowcamp.cz ) nás jako tradičně nechali složit hlavu v jejich LTB Salebra boardinghausu odkud jsme každý den vyráželi na místní kopce.

Po dlouhé letní pauze jsme se potřebovali malinko rozběhat a osvěžit si základní pravidla pohybu ve volném terénu. K tomuto účelu jsme si zvolili Schwarzhorn. Není to ničím zvláštní kopec, ale pokaždé, když jsem vystoupil z gondoly na vrcholu Wissehornu odkud je na něj perfektní výhled jsem si představoval, jak bychom ten kopec vylepšili tím, kdybychom tam vykroužil pár pěkných oblouků.

Dostupnost   Schwarzehornu z Arosy je docela dobrá. Člověk se musí dostat do levého horního koutu střediska. Přeběhnout hřeben, sjet do údolí a zase mazat nahoru. Jediný zádrhel je to, že se musí stejnou cestou nazpět. Byla to docela zábava poslouchat Pepu, jak nadává před posledním dvouhodinovým výstupem zpět do Arosy.  

Pochod na Schwarzehorn není nijak náročný. Jediná schůdná cesta je po táhlém hřebenu, který byl v tu dobu pěkně vyfoukaný a umrzlý. Ani nám to nezabralo moc času. Myslím, že za necelé 4 hodiny jsme byli na vrcholku, kde k našemu zklamání už stála parta lyžařů, kteří dorazili z jen několik stovek metrů vzdáleného střediska Lenzerheide. Sjezd byl dobrý, ale docela krátký.  Každopádně jsme se na pár dní zapsali na titulní stranu této hory.:)

Našim dalším cílem se stal Šajshorn (Tiejer Flue 2781 mnm). Tady ten vrcholek je o něco vyšší než Schwarzhorn. Tyčí se mezi Arosou a Davosem, takže při výstupu na něj se při dobrém počasí člověku naskytne super výhled na obě údolí. Vrcholek jsem si vybral pro jeho majestátnost nad celým údolím. Cesta nahoru nám zabrala necelých sedm hodin a sjezd něco kolem hodiny a půl.

Celou cestu bychom si nedokázali představit bez sněžnic a taky v poslední části jsme používali lano a cepíny, protože sníh po kterém jsme vystupovali v nejprudších pasážích nevypadal nestabilněji. Podle všeho se tady ten kopec moc nejezdí. Dá se jezdit pár dalších okolních vrcholků, které stojí o mnoho méně času a sil. Každopádně nás Šajshorn moc překvapil. Vrchní pasáž byla docela ufoukaná, ale o sto výškových metrů níže začalo pořádné porno, které se snad ani nedá popsat.

Počasí před sjezdem nám několik dní přálo a tak jsme si mohli kopec dokonale dokumentovat a zkoumat. Díky tomu jsme si s Pepou vybrali každý svojí lajnu už večer předtím. Po první pasáži sjezdu, kterou jsme absolvovali každý sám jsme pokračovali společně. Následovala otevřená pláň ohraničená skalisky z levé strany. Pak jsme si museli ještě najít cestu mezi skálami ve spodní části hory, protože podle fotek jsme moc nevyčetli a tak jsme chvíli laborovali kudy projet. Pak už nás čekaly jen pláně a lesíky, které nás dovezly do Liziruty odkud jsme se stopem dostali bez problému až na barák. Každopádně doporučuju se v lese držet více v levo od udolí, kterým do lesa vjedete, protože by vás mimo super luxusní sjezd plný bobíku a technických pasáží mohly překvapit i docela hluboké rokle, o které tu není nouze.

Co na závěr. Výšlap nepatřil k nekratším, ale stál za to. Navíc co si víc člověk může přát než si s kamarádem odpanit   takhle luxusní kopec. Další den jsme si nabalili batohy na pár dní. V nočních hodinách při čelovkách a měsíčním svitu jsme vyrazili na jedu opuštěnou horskou chajdu, kde jsme několik dní spokojeně užívali pohody   a snowboardingu. Každý den bylo azurko takže nezbývalo než běhat nahoru, jezdit dolů a občas něco vyfotit (viz. galerka zde).