Vyrážíme v pátek večer z Prahy přes Budějovice a Linz míříme do Dolních Rakous. Hochkar hlásí téměř 2,5 metru sněhu a předpověď zatím vychází perfektně – jak se přibližujeme cíli, začíná sněžit víc a víc. S tím přímo úměrně stoupá naše nálada až do okamžiku, kdy si uvědomíme, že nás ráno čeká 10km stoupání po Hochkar Alpenstrasse bez posypu. Negativní myšlenky přebíjí únava a nutnost najít rezervované postele. To se nám jakž takž daří. Zkrátka usuzujeme, že ty, které jsme ve spánkem zakletém penzionu našli, jsou skutečně naše (jo, noční příjezdy se snad nikdy neomrzí) a za chvíli se probouzíme do ranní chumelenice.

Rychlá snídaně a už si to v permanentním driftu hasíme rychlostí 40 km/h k našemu cíli. Na začátku Hochkar Alpenstrasse je třeba nasadit řetězy a už si to šineme za busem s českou SPZkou vzhůru. Hymbajs, asi bych měl nasazování řetězů trénovat, ztracené vteřiny se v takových případech mění v krvavé ztráty desítek minut. V dolní části bez zatáček se nám však daří předjet co se dá a už v klidu na dvoječku a troječku stoupáme k cíli. Pořád sněží.

Parkujeme na horním parkovišti hned u lanovek a vyrážíme na průzkum ledové mísy Hochkaru. Vzhledem k povětrnostním podmínkám volíme „vědecký“ způsob práce - pečlivě zkoumáme od tyče k tyči povrch několika sjezdovek a teprve v šedé kůře skládáme zrakové a hmatové vjemy do vlastního obrazu terénu, který následně verifikujeme praktickými sondami v půlmetrové prašanové peřině mezi sjezdovkami. Spotem, který kontrolujeme jako první, je les pod sedačkovou lanovkou IV. Prudký svah chráněný vzrostlým lesem je zábavný.,Někdy je pravda trochu těsný na průjezd, ale odkrývá překvapivá zákoutí. Pokud jinde nedoceníte manévrovací schopnosti a hravost reverse camber, tak tady určitě ano. Pořád sněží.Mrzne až praští, do toho fouká, takže proto se do fotografických akcí příliš nehrneme, doufáme, že se obloha trochu vyčistí a šetřím ruce pro takové chvíle. Po pár hodinách však stačí posedět chvíli na lanovce a jinovatka zalézá za nehty i přes rukavice, lehce po obědě se tedy ukrýváme do zafuňené restaurace, která praská ve švech. Vytrpím řadu a odnáším si klasiku – leberknödelsuppe a čaj. Naštěstí se podnik začíná vyprazdňovat a tak přidávám kafe, abych oddálil okamžik, kdy budu muset opustit vyhřátou hospodu. Ale nejde to protahovat do nekonečna, vyrážíme tedy omrknout další část rezortu. Pořád sněží.

Prostor mezi sjezdovkami 9 a 9a a hlavně v okolí lanovky II jsou mírnější svahy s řídkým porostem, mezemi a boulemi přesýpaných větrem do roztodivných závějí, dun, vln a korýtek. Ty jsou vhodné na vymýšlení blbůstek, případně mohou sloužit jako polotovary k došejpování pro potřeby vážnějších akcí. Tady mi chvíli trvá načíst terén.Než se mi to podaří, v mírnějších sekcích se párkrát zasekávám, ale nejde o nic zásadního, v takové vrstvě čerstvého sněhu se není čemu divit. Pořád sněží.

Pravou polovinu střediska (z podlehu zespodu) si necháváme až na další den. Lanovka III kvůli silnému větru a přívalům sněhu nejezdí a krátký úsek pod lanovkou I zatím nikdo nerozbrázdil, což je podivné, ale s převahou rodinné lientely ne nereálné. I kdyby se však nějaký ničitel našel, do rána bude sněhová pokrývka opět bez poskvrny - pořád sněží.Vleky se zastavují, my ometáme 20cm vrstvu sněhu z auta a vydáváme se na cestu serpentýnami kolem sněhových polštářů, ze kterých se na silnici občas vynoří místních poměrů znalý lyžař, aby o kousek dál zase zmizel v díře za svodidly. Zdá se, že tyto lajny by za dobrých sněhových podmínek mohly být ještě zábavnějším způsobem cesty dolů, než nekonečné kličky zasněžené silnice za volantem auta. Ale otočit jeden sjezd dolů a dostat se zpět může zabrat odhadem půl dne a nám se ani na konci nechce v těchto podmínkách podstupovat takový experiment. Máme k dispozici jen dva dny. Blížíme se k penzionu, těšíme se na večeři a doufáme, že topení v pokoji se od včerejška trochu zmátořilo, abychom nemuseli druhý den vyrážet ve vlhkých hadrech. Pořád sněží.

Druhý den začínáme taktickou chybou. Poté, co projedeme první stopu na krátkém úseku mezi sjezdovkami 1a a 6, už nesmíme od rozdělané práce odejít. Jdeme příkladem několika dalším lyžníkům a prknařům a stopy začínají přibývat. Chceme-li tento strmý kousek využít, musíme hned. Před polednem máme hotovo a vyhlížíme k nejvyššímu  bodu střediska (1808 m n m.). Lanovka III, která na něj vede, však kvůli sněhu a větru stále stojí. Tím přicházíme o nejnadějněji se tvářící část terénu. Nejen, že ho neprozkoumáme, my na něj ani nedohlédneme a o jeho kvalitách a možnostech můžeme jen spekulovat. Možná při příští návštěvě… Pořád sněží.

Po obědě vyzobáváme drobky, které jsme nechali ležet po předchozích sjezdech a snažíme se nepřipouštět si zklamání ze zavřené lanovky III. Vždyť jsme vychytali ideální sněhové podmínky a prašan jsme, i přes poměrně vysokou návštěvnost střediska, měli skoro jen pro sebe, tak jaképak zklamání?. Co víc si můžeme přát? Vyjasnění v nedělní poledne a velkolepé finále?  To by samozřejmě bylo skvělé, ale zbyl by potom důvod, abychom se na Hochkar vypravili plní očekávání znova? My jsme si užili prašanu naprosto pohádkově a přesto máme důvod se vrátit a prozkoumat více než polovinu rozlohy volných terénů Hochkaru a podle všeho tu lepší (téřeř celý Vorgipfel a celý Hochkar nám zatím zůstaly skryty). A tak místo, abych na závěr Ledové královně, která Hochkaru jistotojistě vládne spínal jak si s námi ta mrcha zahrává, blahořečím jí, že si s námí hraje a láká nás k další návštěvě…

Pohádky je konec a pořád sněží.

V úterý po návratu kontroluju na webu předpovědi a přemýšlím, co s nadcházejícím víkendem. Hochkar hlásí 350 cm, „tady to ještě bude zajímavé“ říkám si. Po dalším týdnu vidím číslo 470 a pořád sněží. Minulu sezónu nakonec na Hochkaru leželo přes 5 metrů sněhu a vleky se točily do 3. května (i když by mohly i mnohem déle). Na 1800 m n. m. to není špatné…

Setup:
Info:
www.hochkar.at
www.senonerpark-hochkar.at

Článek vyšel v časopise Freeski 22. 10. 2009

Text a foto: Luboš Sušila - FREESKI