Na podzim se mi Patrik Školník ozval, zda-li bychom nechtěli přijet za ním za freeridem do Norska. Slovo dalo slovo a po přejetí si autem batohu s veškerou technikou se 10. března naloďujeme v Rostocku na trajekt směr Dánsko. Navečer přijíždíme do resortu Norefjell, asi 100 km severozápadně od Osla. Venku je 6 nad nulou, takže žádná sláva. Patrik jakožto místní zaměstnanec nám vyjedná spaní a špičkové spa. Začátek na jedničku. Den poté lyžujeme v Norefjellu. Je to středisko s kilometrovým převýšením, avšak teplo dovoluje brázdit něco málo firnu a pekelnej carving na pistách. V roce 1952 se tu jely sjezdařské disciplíny u příležitosti olympiády v Oslu. Po ježdění se už kompletní banda   (Patrik, Mates   Nykles, Lausik a já) vydáváme na vysněný sever - 1450 km, 22 hodin jízdy - cíl: Narvik. V noci pomalu začla klesat teplota, na silnici zustával sníh a jasno se střídalo s vydatným sněžením. Po přejezdu polárního kruhu už bylo všude kolem hafo čerstvého prachu a tak párkrát zastavujeme u silnice, hikujeme a boříme se v metru prachu. Radost nevídaná. Už za tmy absolvujeme poslední krátký trajekt, silnice prostě není, a pozdě večer dorážíme do Narviku. Ubytko máme pořešené v hotelu Quality Grand Royal Narvik.

K snídani losos, co hrdlo ráčí, a hlavně stále vydatné kydání. Pohodička, resort otevírá až v 11. Vyjíždíme gondolou na předtopík, čekáme na Matesovu vypadlou Hell Bentu (Norové nedovřeli branku u cesty před dolní stanicí a po maximálním vypružení lyže vyletěla z kabinky.) Mezitím se vytáhne a my s otevřenou hubou čumíme na tu nádheru kolem. Hory jak víno padající k moři, ze dvou stran fjordy, lodě, ... prostě typické lyžařské panoráma. Jezdíme celý den všechno možné, jen se za náma práší. Nakonec si hikneme až na topík. Vede tam i sedačka, ale ta je pokrytá dvaceticentimetrovou námrazou. Poslední jízda při západu slunce až do hotelu. Na červenou jsem na lyžích ještě nejel. Zasloužená plznička a natěšení na další den. Ten se nese ve znamení zataženého počasí, občas ale vykoukne slunce. Proto jezdíme bušóny ala big in Japan a utápíme se v prašanu. Mně se bohužel ozvalo koleno, takže odpoledne volnim.

  Ráno rychlá snídaně, lososí sendvič do kapsy :-) a rychle být na osmičku v padesát kilometrů vzdáleném švédském Riksgrensenu. Meeting s guidem, čekání na jasno. Jdeme jezdit, pár převějí a pláněk je hezkých. Jinak dost ufoukáno. Dáme tři jízdy a opět meeting s guidem. Pár instrukcí a fotek a už sedíme ve žluté helipotvoře a letíme vstříc nedotčeným kopcům. Heliskiing fantazie, bomba, takhle bych si to nechal líbít klidně častěji. Kromě Lausika pro všechny premiéra. Užíváme si to maximálně. Jirka opět zabil perfektní lajnou. Střídavě jezdíme, točíme a fotíme. Nakonec se necháváme vyhodit při západu slunce na hoře, která z dálky jetelná nevypadá, ale je. Do hotelu se vracíme skoro za tmy, následuje spa a lehčí kalbička s panem Jamesonem. Absolutně perfektní den.

Druhý den langsam na svah, pár převějí a jedna krásná pláň, za kterou dostáváme nesmyslný pojeb od horskáčů. Ty si taky něco vyslechnou a my se pomalu ubíráme zpátky do Norska na Lofoty. Cestou zastavujeme na pár hiků, já točím, Jirka dá tři kolečka, Patrik jedno. Prý absolutně nejlepší sníh. Cestou nám opět padá brada z úletů přírody a cítíme, že tady to bude mrda. Za tmy dorážíme do přístavu a našeho dalšího půobiště - města Svolvaer.

Lofoty jsou skupina ostrovů v délce asi 300 km, navzájem vesměs propojených silnicí. Hory se zvedají hned od moře do více než 1000 m, takže stačí kdekoliv zastavit, hike a neskutečnej ride až k moři. Lajn tu jsou miliardy a miliardy. Pokud má člověk štěstí jako my, tak se ke schovaným lajnám ve fjordech dostane na speedboatu, uloví nějakou tu rybu a večer si na ní pochutná při polární záři. Dochází mí dech, o Lofotech nedokážu napsat vše, co bych chtěl. To se musí zažít nebo alespoň vidět, třeba ve filmku, co stříháme.