Příběh, který zachycuje lidi s vášní. S vášní ke stejnému sportu, avšak s různým přístupem k němu. Současně ukazuje i obrácenou tvář freeridingu a sílu přírody. Jde především o počasí, které v poslední sezóně v Evropě panovalo a sílu vody, která se může zdát v podobě nadýchané sněhové vločky naprosto neškodně.

Pár dnů budeme brouzdat po Alpách, hledat prašan, spát ve stanu v Alpském údolí, kam si partička třinácti lidí bude užívat naprosté pohody, volnosti a zábavy.

A stejných pár dnů si budeme užívat totální pecky na severu Švédska. Chápej, máš helinu, v tomhle období noc téměř neexistuje Užívat si můžeš téměř pořád. Stačí jen hlídat si počasí a pak už si jen vybrat tu správnou linu. Vyrazit můžeš téměř v jakoukoli denní hodinu. Náročný den pak strávíš zážitky s nohama v teple u rozpáleného krbu a vychlazeného pivka v ruce.

Ale tohle patří teďkom jiným. Já se budu snažit v krátkosti přiblížit naší část. Myslím, že to začlo asi někde v hospodě. Asi spíš určitě, protože mě teď vůbec nenapadá, kde jinde když spolu zrovna nejsme na lyžích, jsme se mohli potkat. A to nápadem, že bychom mohli vymyslet něco zajímavějšího něco pro nás nestandartního. Napsat si pak, že tento stav je normální, StatusNormal. Měla by to být expedice, musíme jít do hor, spát rovnou pod kopci. Asi nějak takhle se to začalo nabalovat, samozřejmě čím déle diskutuješ, více vypiješ a vše je rázem jednoduché. Ten den bylo vymyšlené naprosto vše. Další dny se to člověku rozleží v hlavě a zjišťuješ, že partička má plán, ale v podstatě nemá vůbec nic. Tím myslím stany, vařiče, zkušenosti, místo, kdy, jak. Ještěže je ta partička tak homogenní, že nikoho nenapadlo nad touto myšlenkou vůbec váhat. Nebo spíš váhat na hlas. A tak zcela bez problémů nastal ten krásný den odjezdu. My jsme měli stan – vojenský asi 120kg, měli jsme vařiče, plynové bomby, které za jisté mínusové teploty nefungují, benzínovou centrálu, jídlo – asi 200kg, domácí sáně, vlasní věci , spacáky, židličky, prodlužky, lyže, no prostě vše – asi dalších 300kg. A tranzita.

Měli jsme už i místo. Myslím, že v tuto chvíli, už jsme si nikdo ani v duchu neřekli nevěřím. Naopak, v tuto chvíli to začalo být ideální. A taky tokové bylo. Byli jsme na místě a čekala nás cesta do údolí, jak daleko, to ještě nikdo nevěděl. Řešením bylo množství celého toho vercajku. A tak jsme celý base camp rozložili téměř na začátku údolí. Na nejbližší kopec tedy bylo cirka 2 až 3 hoďky šlapání. No nic se nedá dělat, každý den nás tedy čekala menší rozcvička, ale musím říct, že byla příjemná. Snídaně vydatná, počasí ideální no a ty panoramata, jak se říká. Člověk si nemůže snad více přát.  Slunce pomalu zapadá k tomu se přidává únava z celého dne a ve stanu tě čeká teplá večeře nebo spíš pozdní oběd, protože na večeří si René připravuje další specialitku. Tohle jsme měli denně dámy a pánové. A přesto se musí něco posrat. Za prvé došla ohnivá voda, což někteří kuchaři nemají rádi a za druhé spadla škaredá lavina. Jeden  z nás je pod tou hromadou sněhu. Brrrr. Nechci to popisovat, nicméně nakonec to dopadlo velmi dobře. Máme půlku tripu, nálada je pod psa, Mart je v nemocnici a my pokračujeme dál. Ještě pár nocí ve stanu a posouváme se o kus dále. Návštěvujeme Solden a českého guida Karla Kříže. Dlouhé sjezdy, hromada sněhu a pěkně si to slanit do čistého prašánku. No a teď mi přátelé řekněte, co tomu freeridingu může chybět? Je to pěkných FEW DAYS s kamarády. Jo, jinak jde o tuto partičku. Igor, René, Fidel, Zemič, Márt, Sláva, Bilo, Vojta, Venca, Szmek, Snio,  a já.

Autor:Buko