Máme k dispozici jen tři dny, tak se nechceme zdržovat a hned po příjezdu vyrážíme směr Parsenn. Ovšem to co tady nacházíme nebo spíš nenacházíme je k pláči. I přes avizovaných 30 cm prachu před dvěma dny tu není po prašanu ani památky. Ani na severních svazích nic. Všude jen samá krusta. Takové podmínky jsme tu ještě nezažili a to už tady jezdíme několik let. Přesouváme se tedy na Madrisu, která nás ještě nikdy nezklamala, a vždy jsme si tu super zajezdili. I když proti loňsku je sněhu o dobrý metr méně, tak Madrisa je opět super. Nebo aspoň na tu bídu, která vládne okolo.

Když už Mojmír s Pinďou nenašli tolik prachu, kolik hledali, tak se rozhodli to pořádně zapít a dopadlo to tak, že nám v noci spadl Pinďa z patrové postele a ráno si to vůbec nepamatoval, jen ho bolela kyčel. Ožralí mají štěstí. Ráno se rozhodujeme pro Pischu, ještě jsme tu nebyli, protože se nám zdála moc placatá. A hned po první jízdě se to potvrzuje. Pischa jako freeride resort – to snad ani nemysleli vážně. Pischa je na pi… Zdrháme hned prvním skibusem a míříme znova na Madrisu. Ovšem bez Mojmíra, který jednak trpěl bolehlavem po předchozí opici a navíc hned při první jízdě vyrval patku vázka na svých sumách. Tento a i další den tedy jezdíme na Madrise, kde vznikla i většina fotos. Zkusili jsme na závěr dne i Rinerhorn, ale i tady vládne krustič.